Heute ist der Tag, aneb návštěva zuberských sborů v Rosdorfu
Nastavovat si budík na půl čtvrté ráno není nic příjemného, obzvlášť ještě o prázdninách. Ale tentokrát to bylo něco jiného. Když mi přesně v tenhle čas zazvonil můj budík ve čtvrtek 4. července, vyskočila jsem z postele, rychle ze sebe udělala civilizovanou osobu, dobalila posledních pár drobností a už jsem utíkala se svým možná až příliš velkým kufrem na sraziště.
A kam že jsem se to vlastně měla v plánu vydat?
Díky dlouholetému partnerství mezi městy Zubří a Rosdorf jsme jako pěvecké sbory z toho prvně jmenovaného (schola a chrámový sbor) byli pozváni na letní přátelskou návštěvu do Německa. Já, a myslím, že i všichni ostatní účastníci zájezdu, jsme se moc těšili, že po roce a třech měsících, které uběhly od našeho posledního česko-německého setkání tehdy v Zubří, zase uvidíme naše známé a společně si nejen zazpíváme, ale také prožijeme spoustu krásných momentů.
Nejdřív nás ale čekala poměrně dlouhá čtrnáctihodinová cesta. Proto jsme se rozhodli vyplnit ji příjemnými zastávkami. V Poličce byla pro příznivce našeho tradičního českého alkoholického nápoje připravena exkurze v pivovaru a pro ty, kteří dávají přednost spíše historii, zase zajímavá prohlídka města s výstupem na hradby. Když už nám došly všechny nasmažené řízky, bylo potřeba doplnit palivo nejen autobusu, a to na obědě. Mňam, mňam…
Večer, když už jsme od dlouhého sezení skoro necítili naše zadní části těla, jsme konečně šťastně dorazili do cíle – do Rosdorfu. Překvapilo nás velmi milé přivítání od našich německých přátel v podobě české písničky.
Všechny nás ale dlouhá cesta natolik unavila, že všechno, co následovalo, byla jen krátká instruktáž o nejbližším programu a rozdělení členů chrámového sboru do německých rodin, které jim poskytly ubytování po celou dobu naší návštěvy. My, jakožto schola, jsme měli spaní zařízené v nedalekém hotelu.
Druhý den ráno jsme se posilnění výbornou snídaní vydali vstříc nabitému programu. Přistavený autobus odjel i s členy chrámového sboru do blízkého města Göttingen, kde si díky místní paní průvodkyni mohli vychutnat všechny jeho krásy do posledního detailu. My ostatní, zejména mladší členové výpravy, jsme se pěšky přemístili na rosdorfské koupaliště. Nebylo úplné vedro, ale kdo by odolal skoku z 3metrového skokanského můstku?
Na společný oběd jsme se poté příjemně unaveni sešli všichni ve farním domě v Rosdorfu. Když jsme si dostatečně pochutnali, přestavěli jsme místnost z jídelny na zkušebnu a celoodpolední zkouška společných skladeb všech sborů na závěrečný sobotní koncert mohla začít. Díky otevřeným oknům jsme všem sousedům a náhodným kolemjdoucím dopřáli poslechnout si krásné tóny Laudate omnes gentes, Adiemu a známé hymny Evropské unie – Ódy na radost, kterou jsme nacvičili dokonce ve třech jazycích. Německy, česky i anglicky.
O jídlo rozhodně nouze nebyla. Ještě nám ani nevytrávily dortíky, frgály a sušenky servírované o coffee breaku, a už se podávaly grilované steaky k večeři. Volná zábava vytvořila naprosto super přátelskou atmosféru, při které jsme se dalšímu zpěvu mohli vyhnout jen velmi těžko.
V sobotu nás čekal opět výlet do Göttingenu, tentokrát jsme ovšem byli vypuštěni do víru velkoměsta a mohli tak celé dopoledne strávit, jak jsme jen chtěli. V kavárně, procházkou, na zmrzlině… Co si ale budem… Valná většina z nás, jako správní shopaholici, vyrazila na nákupy. Když náš volný čas vypršel, přemístili jsme se do domova důchodců Johannishof, kde jsme my (schola) právě pro obyvatele domova měli připravené krátké vystoupení.
Tím ovšem koncertování nebylo ani zdaleka u konce. Hned poté jsme dojeli zpět do centra Rosdorfu, kde jsme ještě naposled vyzkoušeli všechny důležité body programu, a následně vypukla velká premiéra představení všech pěveckých sborů, které tohle mezinárodní partnerství spojilo. Troufám si říct, že jsme si koncert všichni moc užili a zazpívali vše opravdu od srdce. Po vystoupení z nás opadly i poslední zbytky případné nervozity a na společné večeři a následné večerní zábavě jsme společně tancovali, smáli se, hráli a zpívali (jak jinak…) prostě se dobře bavili. O to hůř se nám v neděli v poledne, hned po závěrečné ekumenické bohoslužbě, odjíždělo. “Nesnáším loučení, jsem dál a v hlavě mě máš…” Vždyť to všichni známe. Ale bohužel všechno, i to lepší, jednou končí.
Jsem moc ráda, že jsem se díky mému scholovému angažmá mohla tohoto zájezdu zúčastnit.
Díky patří všem organizátorům a pomocníkům, protože bez nich by něco takového nebylo možné. V první řadě jsou to oba páni starostové Lubomír Vaculín a Sören Steinberg, kteří udržují toto mezinárodní partnerství živé. Díky také Jaroslavu Křenkovi, Haně Svákové a Gosii Borrée za organizaci zájezdu, Marii Křenkové a Pavlíně Mitášové za nacvičení hudebního programu, Aleně Dobšové za pomoc s překladem všech potřebných informací, manželům Svobodovým za šťastnou cestu tam i zpět… Dámy a pánové… V neposlední řadě, děkuji divákům v poslední řadě. Tímhle už vážně končím, jinak by se tohle číslo Zuberských novin nevešlo nikomu do schránky. Tschüss.
Text: Kamila Krupová
Foto: Martin Blaha (více fotografií zde)
