Pikošky z kněžské schůze 18. ledna 2024
Jsou tu bratři kněží i jáhnové. Děkan Pavel jako obyčejně vypadá unaveně, rysy jeho tváře jsou strnulé natolik, že bychom mohli už nyní snímat posmrtnou masku. Pavel S. je vzorem kněze pracanta, který jistě vydechne vyčerpán jako hrdina při dopisování matrik nebo na stupních oltáře. Mluví zpomaleně, ale stále má potřebu se ke všemu vyjadřovat a každý sporný bod rozuzlit a uzavřít.
U našeho hostitele P. Ladi Šimka je nám v lednu dobře. Farní kostel sv. Jana a Pavla v Horní Bečvě bývá nazdoben, či přezdoben, až do hromnic. Pravidelně tu sloužíme koncelebrovanou mši za svoje kněžské předchůdce. Na faře nás pak čekají úřední papíry.
Od určité doby od nás děkan vyžaduje, abychom se na úvod sdíleli. Dokonce přitom spouští časomíru, abychom byli věcní. Asi to dostal befélem z Olomouce. Nikoho však opravdu vážně nezajímá, čím žijeme. Stavíme jen mánesovskou kulisu utěšeného bratrského společenství. Snad i proto kaplan z Rožnova toto svěřování soustavně sabotuje. Jožka ví beztak o všem, co se v naší arcidiecézi šustne.
V poledne obědváme znamenitý guláš. Vedeme souběžné hovory, kecy o ničem. Bratři nejsou sprostí, jen košilatě žertují, v mezích duchovenské slušnosti. Od jednoho mravopočestného jáhna se dozvídáme novinu, že to se světem jde od desíti k pěti. Wow, zíráme s hubou otevřenou, to jsme opravdu netušili. „I staré baby sa nechávajú tetovat na prdeli!“ Poprvé v životě intenzívně cítím, že jsme si s kolegou mrazivě cizí. Quid mihi et tibi, o vir?
Nic nerozproudí farářskou debatu lépe než homosexualitatis problema. Čerstvě vydaná Fiducia supplicans, to je zaručený podpalovač v našich kamnech. Jinak nemáme důvod klapat mluvidly. Jediným opravdovým problémem jsou osoby LGBTQ+. Jediné, co bohabojné služebníky spojuje, je houževnatá nevole vůči nim. Lišili se jen mírou opatření, které hodlali uplatňovat.
„Já tedy nepožehnám, nikdy.“ zvolal Jirka, vyhlížeje přitom neústupně, skoro jako sveřepý Mistr Jan v Kostnici: „Neodvolám, nikdy!“
„Já jsem se s nimi naštěstí nesetkal a modlím se, abych se s nimi ani setkat nemusel.“ Řekl jiný duchovní pastýř. Nu, pěkné. „Možná by ses měl zamyslet nad tím, proč tě ještě nikdo o požehnání nepožádal.“ Šťouchnul jsem si do něj. „Možná proto, že se tě jednoduše bojí.“
„Já bych požehnal, inu, proč ne?“ Zvolal náš vtipný ďáček – pozorovatel. „Ale nejprve bych se každého zvlášť zeptal, jestli spolu žijí intimně.“ Ó jak velkorysé. Někde v kútě by to s nimi probral a rukou připomínající tetovací pistoli by jim udělal, s katechismovým jemnocitem, na příliš teplém čele křížek. Hlavně, aby činili pokání, hříšníci.
„To je zajímavé,“ přerušil jsem ho, „že se neptáš babiček před tím, než jim dáš požehnání, jestli mají na prdeli tetování.“ Diskuse však byla rázem přerušena.
Naše úvahy přeťal, nečekaně živě, pan děkan: „Co to vlastně jíme za maso?“ pátravě se rozhlédnuv do všech stran. „Kde je Laďa?“ zaznělo s obavami. Že by to byla hostina u pana Hannibala Lectera? Hostitel se však brzy objevil. V hrnci skončil jelen! Nebojte, kněží, alespoň ti z valašskomeziříčského děkanátu, nejsou lidožrouti. A zatímco jsme ukájeli své chuťové pohárky, libovali jsme si, jak pěkné společenství tvoříme!