Víra a pochybnost

Plus enim nobis Thomæ infidelitas ad fidem quam fides credentium discipulorum profuit.

(Řehoř Veliký, Z homilií na evangelia 26 in Patrologia latina 76,1201n)

A ještě na chvíli se musím vrátit k tomu jedinečnému knězi, svému katechetovi a svému andělu -Angelikovi. V té první hodině náboženství jsem zaslechl jeden podmanivý verš z Bible. Žádná jiná věta v té nepřeberné knize už mě tak mocně neovlivnila. Dodnes mé nitro rozechvívá, kdykoli ji čtu anebo hlásám od ambonu.

„Studenti, stačí, abyste si zapamatovali: Matouš 16,16,“ příslušné Langtonovy souřadnice načmáral nadměrnými znaky bílou křídou na tmavou tabuli a slavnostně pokračoval, „Ty jsi Petr, Skála, a na té Skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou.“ Každé slovo mělo váhu železa a cenu zlata. „Tobě dám klíče od nebeského království. Cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi, cokoli svážeš na zemi, bude svázáno na nebi.“

Angelikova rada se mi osvědčila. Bylo to jedno z nejprospěšnějších ponaučení v mém životě. Nevím, proč by se nemělo vyplatit i dnešním mládežníkům prahnoucím po pravdě. Holky a kluci, běžte za Petrem!

„Ty jsi Petr, Skála.“  Geologie katolické víry. Úchvatné sdělení, na které jsem uprostřed zmatků a nejistot dospívání vnitřně čekal. Tak tedy Petr a jeho nástupci, církev, opora pravdy. Pochybnosti přijdou, ale nebudou mít navrch, „nepřevládnou“.

Jsem katolík každým coulem. Stojím za Petrem, stojím na Petrovi, stojím s Petrem! Jsem nenapravitelný papeženec. Souvěrec Wilde miloval v katolickém ovčinci smysl pro pochybovačnost a rovněž prohlašoval, že římská církev je tou jedinou, v níž stojí za to umřít. Krásná lichotka od hlubokého muže, ale také pořádný štulec.

Hledám v církvi totéž jako mladý Adrian Leverkühn ve slavném Mannově románu – při všem zesvětštění řád:

Já vidím i v církvi, jaká je dneska, posvětštělá a změšťanštělá, pořád ještě tvrz pořádku, instituci k objektivnímu ukázňování, uspořádávání, ztvárňování religiózního života, který by se bez ní utopil v subjektivistické zdivočelosti, v živelném chaosu, změnil by se ve svět fantastických příšer, v oceán démonična. Oddělovat od sebe církev a náboženství, to znamená rezignovat na oddělování náboženství od šílenství.[1]

A pak nám moudrý a rázný katecheta představil, čím se bude zabývat během letošní výuky. Apologetikou. „Chci, abyste si mohli svou víru před spolužáky obhájit.“ Znáti „důvody své naděje“ (srov. 1Pt 3,15). Dobrá volba, přiměřená našemu věku.

Angelikův výklad byl skvělý. Mně se takový zdál. Bylo to úplně něco jiného než přednes ostatních učitelů. Tady opravdu na něčem záleželo. Počty, jazyky, umění, z hlediska důležitosti, bledly. Tady šlo o život, bytí a nebytí!

Paul Claudel kdysi napsal:

Všude se setkáváme se skeptiky nebo s agnostiky, kteří jako poloviční idioti nedokážou odpovědět na nejjednodušší etické nebo rozumové otázky. Katolík dokáže rozlišit bílé od černého, na každou otázku dokáže odpovědět ano nebo ne, ano velice jasně, ne zcela rozhodně. Jsou to pro básníka nedocenitelné věci, neboť skepticismus, pochybnost, váhání, to všechno jsou pro skutečné umění smrtelné jedy.[2]

Angelik mluvil jasně. Mladý člověk a zvláště čerstvě obrácený dělá chyby, ale v jedné věci má jasno, chce rozlišovat mezi černou a bílou. S přibývajícími lety se obyčejně dostaví i barvocit.

Mluvil o spáse, věčnosti, Kristově božství a lidství, hypostatické unii, o Boží trojjedinosti. Dokazoval Boží existenci. Když si vzpomenu na jeho výklad o stvoření světa, byl hodně blízký kreacionismu. Snažil se všemožně poukazovat na rozpory v evoluční hypotéze. Bylo patrné, že každé své tvrzení chce podepřít argumenty a s opačnými názory se míní čestně vypořádat.

Na Angelikovo vyjadřování jsem pak nepřestal vděčně vzpomínat ani jako posluchač teologie v Olomouci. V hodinách „fundamentálky“ jsme se od Dr. Eduarda Krumpolce, udiveni, dozvěděli, že „námitky odpůrců jsou směšné, proto se jimi nebudeme zabývat“.

Zaujalo mě, s jakou inženýrskou jistotou se pan docent vypořádával s papeži, kteří otevřeně hlásali hereze. Uplatňoval přitom zásady, které se ustálily až na Prvním vatikánském koncilu (1870). Jednou papež vyslovil svůj soukromý názor, jindy zase nemluvil ex cathedra anebo nehodlal vyslovit dogmatickou definici. Tudíž, papežská infallibilitas zůstává nedotčena. Už tehdy mi to připomínalo slavná sofismata, za která by se nemusel stydět ani Gorgiás. Mistrovsky vyladěná pravidla vedoucí k žádoucímu výsledku. Tím nikterak nezpochybňuji charisma neomylnosti, jímž Pán obdařil svou církev v otázkách víry a mravů, ani autoritu papežů a koncilů. To mě naplňuje spíše blahem a úžasem. Ne, nejsem Döllinger ani Küng. Jen tvrdím, že toto naladění Krumpolcovy výuky nemusí být pro řadu věřících, dříve či později, uspokojivé. Papežské výroky nejsou žádné oraculum.

Zvu své čtenáře na zběžnou procházku: Případ papeže Liberia (352-366) a jeho kompromisní proariánské trojiční formule? Tam nešlo o vyhlášení ex cathedra. Papež Vigilius (538-555), který sice odsoudil opakovaně bludy jistého Teodora, ale jejich původce ochraňoval. To byla jen jeho nedůslednost, žádné ex cathedra. A papež Honorius I. (625-638)? Ano, podpořil nepřímo monoteletismus, ale vždyť šlo jen soukromý dopis, nikoli ex cathedra. Je také známo, že papež Zachariáš (741-752), ctěný jako světec, popřel kulatost země. To je přece úplně nepodstatné, vždyť se to netýká víry ani mravů, a nešlo, doplňte sami, o výrok ex cathedra. Jan XXII. (14. století) tvrdil, že lidé po smrti nedocházejí blaženosti hned, ale dojdou do nebe až po vzkříšení, ani zde nemělo jít o prohlášení ex cathedra. Své tvrzení navíc před smrtí odvolal. Papežská bula Inocence VIII. (1484) o čarodějnictví byla čistě disciplinární povahy, nešlo o prohlášení ex cathedra. Papež Urban VIII. odsoudil Galileiho heliocentrismus a nutil jej k odvolání; ani zde se nejedná o ex cathedra; proces byl za Jana Pavla II. revidován a církev se omluvila. Ex ca – the – dra, kouzelný obrat!

„Všechny tyto námitky jednoduše neobstojí.“[3] vyjímá se vítězoslavně v Krumpolcových skriptech. Nedalo mi to, a tak jsem tam vepsal tužkou, hned vede: „ne tak jednoduše“. V druhém ročníku už mi nedostačoval modus docendi, jasný a především nekritizovatelný.

Z univerzitní fundamentální teologie na mě však udělala dojem kapitola o organickém vývoji dogmatu, hájená tak přesvědčivě sv. Vincencem Lerinským (+440). Církev střeží podstatu Božího Zjevení a pokouší se mu v každé době hlouběji porozumět. Posvátná tradice je plná života, nikoli skanzenem.

To, co mě kdysi posilovalo v Angelikově výuce, mě o několik let později spíše zneklidňovalo. Bojovný dominikán mi tehdy poskytl skutečný bojový arzenál proti jehovistický naukám, proti jalovému materialismu a bezduchému ateismu.

To, že se v církvi trochu vytěsňují lidé odlišných názorů, jsem vytušil ještě v devadesátých letech, když byl de facto zakázán časopis pro mladé Ádéčko. Dlužno říci, že jsem to tehdy plně schvaloval, jako Šavel Štěpánův trest (Sk 8,1). Vari od bludařů.

Přesto jsem měl, myslím, že pořád mám, dojem, že je církev prostorem rozumnosti. Hodně lidí mi v tom nerozumí a jsou ochotni se přede mnou rozčilovat. Jejich asociace bývají přesně opačné.

Divíte se tomu, že jsem nad volbou Benedikta XVI. zajásal? Teprve mnohem později mi docházelo, že hledání pravdy je opravdu namáhavé a někdy vede klikatou cestou.

Dalším prozřením byl nástup papeže Františka do úřadu. Societas perfecta vzala za své a o slovo se přihlásila církev jako polní nemocnice.

Nový vicarius Petri odmítl kupříkladu soudit homosexuály. Va´ bene. To se dá ještě vysvětlit v duchu klasického: Nenávidět hřích, milovat hříšníka. Poté ale rozpoutal celocírkevní rozpravu nad tím, jak přistupovat k rozvedeným katolíkům, kteří uzavřeli druhé manželství, a žijí ve hříchu. Třeba by bylo možné jim vyhovět a připustit je k Eucharistii a ke svátosti smíření. Diskutujme. Diskutujme? O čem? Můj dosavadní svět víry se mi hroutil.

Napsal jsem, pln důvěry, svému arcibiskupovi. Komu jinému? Dopis dostal ještě předtím, než se vydal do Říma na zasedání oné mimořádné synody o rodině.

Kopii dopisu jsem si nepořídil, nemohu z ní tedy citovat. Všechny opravdu zásadní dopisy jsem psal rukou, jako svou žádost o inkardinaci. Jaksi nezamýšleně. Jen mé podvědomí mě ponoukalo, abych ve zlomových chvílích sahal po inkoustu a dopisnici. Tohle byl ten případ.

Odpověď arcibiskupova i závěrečný dokument synody, oboje pro mě znamenalo zlom v mém křesťanském a kněžském životě. Od té chvíle jsem začal chápat, že je třeba skutečně diskutovat s lidmi, brát vážně jejich pocity. Ano, i pocity jsou směrodatné, mluvíme-li o tajemství víry. Plakal jsem po své staré církvi, která bývala skálou, kvůli níž jsem mohl mít i na sebe tvrdé nároky.

Milý Otče Pavle,

jsem rád, že se zajímáš o dění v Církvi a nejsi lhostejný. Moc děkuji za modlitební podporu Tobě i Tvým farníkům.

Rád bych Tě však uklidnil. Myslím, že je třeba rozlišovat světské sdělovací prostředky od života církve. Ten tlak je, ale myslím, že od světa se nedá čekat nic jiného. Mezi teologiy a biskupy jsou samozřejmě také různé názory. Na jedné straně musíme počítat s tím, že pozitivní názory sdělovací prostředky nezajímají a proto o nich nepíší, i když je jich většina. Několik kritických či nespokojených silně rozšiřují, aby udělali dojem, že tak smýšlí všichni. To je jen jejich taktika, kterou umíme odhalit, a proto nepodlehneme. Rád bych, abyste taky zachovali nadhled a klid vyrůstající z důvěry. Na druhé straně věříme, že Církev je vedena Duchem svatým. Proto jsou důležité modlitby, ale taky důvěra, že Pán se o svou Snoubenku umí postarat a taky ji ochránit.

Zaráží mě však Tvůj závěr, o němž doufám, že je jen projevem rozhorlené věrnosti.

Zde se arcipastýř pozastavil nad mou odhodlaností vzdát se úřadu faráře. Pokud se změní dosavadní nauka, budu já jako duchovní pastýř obviněn z toho, že jsem na nebohé duše ukládal farizejsky těžká břemena (srov. Lk 11,46). A přitom jsem se jim vždy snažil být nápomocný. Jak by mi mohli nadále věřit, kdybych teď obrátil?

Nezapomeň, prosím, co vyznáváš v krédu o Církvi a co věříš o papežské neomylnosti. Každý z nás je sám daleko zranitelnější než Církev. Církev má příslib, že ji pekelné brány nepřemohou, ale žádný z nás takový příslib nemá. Tu jistotu máme jen ve spojení s Církví. Pevně věřím, že Církev na synodě neudělá spatný krok. Budu hlasovat podle svého svědomí, ale i kdyby se mi nakonec nějaký závěr nelíbil, přijmu ho, protože Církvi věřím víc, než sobě a nechci udělat stejnou chybu jako Jan Hus, nebo jiní, kteří se kvůli svému názoru rozešli s Církví. Pohled do dějin ukazuje, jaké plody by neslo naše dnešní nesjednocení se s Církví.

Na stránkách ČBK je možné přečíst celý dokument (Instrumentum laboris), z něhož bude synoda vycházet. Tam je vidět, že co novináři zveličují jako hlavní téma, je jen jedno z velmi mnoha dalších, že církev v jiných koutech světa má jiné problémy. Navíc se počítá s tím, že po této synodě vyjde jen nějaké povzbuzující prohlášení, ale žádný dokument. Výsledek mimořádné synody bude podkladem pro jednání řádné synody příští rok.

S vděčností za Tvou modlitbu a odvahu věřit Církvi srdečně zdraví a žehná

Jan Graubner, arcibiskup olomoucký

Olomouc 20. 9. 2014

Zpětně jsem se dozvěděl, že jsem nebyl jediný kněz, který z vlastního popudu svému arcibiskupovi poslal list, v němž vyzýval k hájení katolického učení.

Mons. Graubnera jsem dlouho vnímal jako maják pravé víry a teď jsem o tom začal pochybovat. Ten, kdo střežil pravdu a hájil její rozumnost, se v mých očích stával pragmatikem, machiavelistou, stával se fideistou. Raději budu věřit papežovi než vlastnímu rozumu.

A pak vyšla Amoris laetitia, kterou tradicionalističtí posměváčci přejmenovali na Adulteris laetitia. Všechno se mi rozpadlo. Neplatilo už nic; způsobil to malý kamínek pod nohama sochy jako v Nabuchodonozorově snu.

Podotýkám, že Němci na synodě tvrdě prosazovali, aby se docenilo také věrné soužití stejnopohlavních párů. Omdléval jsem vztekem. K čemu byly všechny moje dosavadní urputné zápasy za svatou čistotu? Teď už neplatí zhola nic.

Dnes mi dochází, že právě arcibiskup mi pomohl k tomu, abych se začal svobodněji a hlavně klidněji zamýšlet i nad problematikou homosexuality. Pod vlivem jeho dopisu jsem pochopil, že hodně věcí není tak neotřesitelných a je možné o nich mluvit, a tak hledat hlubší porozumění. Snad zkoumat ony „důvody naší naděje“ (1Pt 3,15). Snad snít o organickém dogmatickém vývoji.

Překvapuje mě, že v přelomových okamžicích mi vnášel světlo do života zrovna on, jak ještě vícekrát doložím. I když si to snad ani neuvědomoval, stal se mi poslem od Boha.

Táži se svého já: Nevycházelo mé někdejší urputné vzývání Tradice z hluboké, dětské potřeby po skálopevném útočišti? Žít s pochybnostmi či otevřenými otázkami bývá trýznivé. Vede to k zuřivosti. Žádné horlení kvůli svaté víře, leč amok z toho, že mi loupí jistoty. Ovšem krom Petra Skály známe z evangelia také Petra kráčejícího po vodní hladině. „Proč jsi pochyboval, malověrný?“ (Mt 14,31) Chůze po Galilejském jezeře, nejen šplhání po skále. Oboje zná Petr.

Papeže Františka jsem si vlastně oblíbil. Ono to ale všechno hluboce otřáslo mou ochotou, ve jménu svatých principů, být k sobě nesmlouvavý, tvrdý a k ostatním přísný. Setkávám-li se s rozvedenými, skutečně je mám rád a neohrnuji nad nimi nos. A přijde-li rozechvělý čtyřicetiletý homosexuál na zuberskou faru, miluji ho dvojnásob, za jeho krásnou duši a odvahu.

Věřím, že nepadla úloha církve utvrzovat ve víře. Zároveň se zdá, že moje dogmatičnost a také lpění na rituálu bylo jen hrdinským, sisyfovským zápasem se sebou samým.

A teď, rok od roku se mi chce bojovat (sic!) už méně. „Srdce mi strnulo v nitru.“ (Ž 143/2,4; liturgický překlad) Užíval snad Kristus bojovného jazyka? Snad jen jednou říká učedníkům, a to v Getsemanech, aby si pořídili meč.

Miluji svou církev. O to víc, čím více vnímám její potíže. Někdy mám pocit, že připomíná hvězdu v koncích. Pyšně se rozpíná, až je z ní rudý obr, který postupně pohlcuje nejbližší planetky. Všichni žasnou nad její velikostí. Jenže ona velikost prozrazuje úpadek: vodíku se už nedostává, přitažlivost je oslabena. A vyhlídky jsou neutěšené: v posledním hvězdném škytnutí se gigant zhroutí v malého trpaslíka, singularitu, věrný obraz nicoty.

Ne, nezhroutí se. Věřím, že na konci časů se objeví „žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12). A tento apokalyptický výjev je mi útěchou.

[1] Th. Mann, Doktor Faustus: život německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem, Mladá fronta, Praha 1986, str. 125.

[2] Proslov Paula Claudela ze 14. listopadu 1927 ke katolickým sdružením v Baltimoru (Maryland, Spojené Státy) «Náboženství a poezie» in Positions et propositions I., Paris, Gallimard, 1934.

[3] Scriptum připravené posluchači T. Holcnerem a R. Harničárem: E. Krumpolc, Fundamentální teologie. III. část. Třetí vydání opravené autorem, samizdat, Olomouc 2001, str. 82-83.