Milovaní farníci!

Přínos občasných mystagogických homilií

Pokládám za důležité uvádět věřící do tajemství mše svaté. Proto bývá předmětem mých kázání samotný mešní obřad, nejenom poselství biblických úryvků.

Mám ještě jeden důvod, proč konávám takové, mystagogické homilie: Přál bych si, abychom jako římští katolíci docenili, kolik bohatství se skrývá v naší mši. Jen je objevit a nepřesvědčovat sami sebe, že jde o jediné, stále opakované představení. Dejme si tu práci a objevujme utajené perly.

Doceňme i to, že podle současného misálu má kněz na výběr přinejmenším mezi čtyřmi působivými eucharistickými modlitbami. Jako dokážeme, když si dáme tu práci, rozeznat jedinečnost každého ze čtyř evangelistů, dokážeme rozpoznat svéráz těchto čtyř velkých modliteb, při nichž slavíme tajemství své víry.

Opakování – rosa Ducha svatého

Před několika nedělemi jsme se zastavili u eucharistické modlitby druhé.

I když je kratinká, je živoucím odkazem minulosti, je ztělesněním nepřerušené tradice.  Podle posledních výzkumů pochází výsledná skladba, uhnětená více rukama, ze začátku čtvrtého století. Zdá se, že její původ je syrský či palestinský.

Ještě zběžné opakování. O 18. neděli v mezidobí jsme spolu mluvili o jednom nevšedním obratu, který se v uvedené modlitbě objevuje hned trojsvatém chvalozpěvu: „Sešli rosu svého Ducha (…) na tyto daty a posvěť je, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.“ Tuto části, kdy svoláváme nad shromážděním a na dary chleba a vína Ducha svatého, nazýváme epikléze (podle řeckého slovesa svolávání a předpony nad).

Řekli jsme si mimo jiné, že tato „rosa“ nejspíše odkazuje ke známému příběhu ze Starého zákona: „Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní.“ (srov. Ex 16)

Bůh nám dopřává vláhu shůry. My jsme novými syny Izraele, kteří putujeme a potřebujeme se občerstvit, abychom měli sílu jít den za dnem Ježíšovou cestou do Božího království.

Rosa se rozplývá, ale zůstává po ní mana. Podobně Duch svatý ve své pokoře, ztrácí se našim očím, abychom mohli spatřit Syna Božího v eucharistii

Můžeme stát před tebou a sloužit

My se ale dnes už nebudeme věnovat „rose Svatého Ducha“. Zaměříme se na jiný díl eucharistické modlitby, jemuž říkáme také slovem řeckého původu anamnéze, od slovesa pamatovat.

Proč se tak jmenuje? Anamnéze totiž bezprostředně navazuje na Ježíšova slova: „To konejte na mou památku.“ Hned poté říká kněz: „Memores igitur“, tedy „Pamětlivi jeho příkazu…“

V této, anamnétické části se Bohu přináší skutečná oběť. (Nejde o nostalgické, názorné vzpomínání.) Hned si to ověřme v jejím českém znění: „Proto konáme, Otče, památku smrti a vzkříšení tvého Syna, obětujeme ti chléb života a kalich spásy a vzdáváme díky za to, že smíme stát před tebou a můžem ti sloužit.“

Věnujme nyní pozornost samotnému závěru naší anamnéze: „smíme stát před tebou a můžem ti sloužit.“ – „astare coram te et tibi ministrate“. Každý překlad je přibližný. Navíc v tomto případě se ani samotní archeologové neshodnou, co měl autor této věty na mysli.

Co se myslí obratem „stát před Bohem a sloužit“? V této souvislosti si povšimněme, že při modlitbě, tím spíše eucharistické, křesťané stávali. (My dnes, důsledkem dějinného vývoje klečíme.)

„Stát před Bohem“, to je biblický způsob vyjadřování, snad neznamená nic jiného než konat kněžskou službu – řecky hieratuein.[1] Kdo je v tomto případě pokládán za jejího nositele? Je to celý Boží lid, nebo samo svěcené kněžstvo? Nevíme. Dokládá tento text, že už velice brzy si ordinovaní kněží začínají vyhrazovat obětní funkci? Nevíme. Nebo je tomu přesně naopak? Nedochovala se právě tu ona starodávná, překrásná, petrovská myšlenka, že všichni bez rozdílu jsme svatým kněžským lidem (srov. 1 Pt 2,9), povolaným tomu, aby přinášel oběť duchovní, svatou, Bohu milou (srov. Řím 12). To bude silně zdůrazňoval i druhý vatikánský koncil (věroučná konstituce Lumen gentium).

„Stát před Bohem a sloužit mu“ však může znamenat obyčejné „sloužit Bohu“, bez zdůrazňování obětního prvku. Řečtina má totiž několik výrazů, jimiž se služba vyjadřuje. Leitourgein, diakonein nebo zmiňované hieratuein. Text zmíněné modlitby se nám dochoval v různých útržcích a my asi nikdy nebudeme vědět s jistotou, který z výrazů tam byl na samém začátku. Každý má něco do sebe, posuďte sami:

• Slovesa hieratuein, označující službu kněžskou, jsme se již dotkli.
• Diakonein (my známe slovo jáhen): Vyjadřuje prostou, nezištnou službu, jíž se vyznačují křesťané. „Cokoli jste učinili tomu nejnepatrnějšímu, mně jste učinili.“ (srov. Mt) Není vyloučeno, že v původním textu se nacházelo právě toto slovo.
• A sloveso leitourgein zase znamená sloužit veřejně, případně sloužit lidu.

Čemu máme dát přednost? To nevíme. (Po kolikáté jsem to už dnes vyslovil?) Není ale nakonec hezké, že tajemství zůstává neproniknutelné?

Shrnutí

Řekli jsme si toho hodně, možná se nám z toho trochu točí hlava, anebo jsme vypnuli pozornost. Čeho bychom se mohli chytit? Jaké podněty by nás mohly provázet v následujících dnech? Proto se pokusme o docela jednoduché shrnutí:

1. Bez oběti, oběti Ježíšovy, by celé křesťanství vyvanulo. Mše je nepochybně zpřítomněním oběti.
2. Ježíšova oběť nás ale vede k opravdové službě k bližním. Pokud bereme vážně svou víru, nechodíme jen do kostela konat pěknou bohoslužbu, ale ve svém obyčejném životě myjeme nohy svým bližním. Právě podle toho se pozná křesťan, ne podle vzorného provedení ceremonie. I to je naplněním Kristova přikázání: Jeden druhému myjte nohy.

[1] Botte porovnává i s osmou kapitolou Apoštolských konstitucí. Tu se nachází také, v řeckém znění – hieratuein. podobného slova se užívá i v etiopské verzi.