Biblické perikopy:
Mt 13,1-23
Milí bratři a sestry!
Dnešní evangelium bylo poměrně rozsáhlé, proto se budeme soustředit na jeho hlavní myšlenku.
Kvůli snazšímu porozumění je vhodné říci, že se skládá ze tří samostatných celků, které vznikaly v různých dobách: Můžeme je nazvat „Rozsévač vyšel rozsévat“, „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ a „Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači.“
Celý úryvek nicméně působí plynule. Je to výsledkem dobré Matoušovy redakční práce, k níž došlo někdy před rokem 70, tedy přibližně třicet let od Ježíšova pozemského života.
Kořenem naší stati je však nepochybně skutečné Ježíšovo slovo o rozsévači, které od prvopočátků, ještě před zapsáním evangelia, křesťany mocně vzrušovalo. Proč? Poněvadž poukazovalo na přímo marnotratnou velkorysost božského rozsévače, nedbajícího na to, kam semeno zapadne. Každému se tedy má dát šance, nejen těm, u nichž jsou vyhlídky nejpříznivější.
Když čteme knihu Skutků, býváme uchváceni raketovým vzestupem církve. Ke Kristu se nárazově přihlašují stovky, ba tisíce věřících. Vždyť jsme o tom četli po celou velikonoční dobu. Evangelium mělo dobývat jedno město za druhým, až dospělo do velkého Babylóna, do císařského Říma. Triumfální podívaná.
Evangelista Matouš nás ale pokorně drží při zemi: Už v apoštolských dobách docházelo k četným odchodům ze společenství Kristovy církve! Nepochybujme o tom, že to prvotní křesťany, a pastýře zvlášť, neobyčejně trýznilo. Proč by se jinak svatý Jan ve svém evangeliu rozpomínal na výrok Dobrého pastýře: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.“ (10)?
Je překvapivé, že svatopisec Matouš zde nikterak nesvaluje vinu za hromadné výstupy na špatné představené či hříchy jedinců. (Jistě i to má svůj dopad.) A už vůbec nenaznačuje, že by za slabý výtěžek mohla nedobrá sadba.
Možná jste zaznamenali, že bratři a sestry za našimi západními hranicemi jsou sužováni nebývale vysokým počtem odpadů od církve: Podle Marx-Bätzingova kursu k tomuto kroku přistoupilo za uplynulý rok v křesťanském Německu 272 771 katolíků (oproti loňsku o 21% více) a u evangelíků je to ještě mnohem horší. Když příliš strnule hledíme na statistický úbytek křesťanů, měli bychom se vzchopit a začíst do dnešní evangelní perikopy.
Nemáme hledat na prvém místě viníky, ani – chraň Bůh – přizpůsobovat spasitelné učení Páně. Matouš nám ukazuje cestu pokory: Činit pokání, hlásat nerozmělněné evangelium s radostnou tváří a nechat na Bohu, jestli dopřeje vzrůst.
Jednou za viníka propadů můžeme určit špatného biskupa, který desetiletí sedí na svém stolci, bez znatelných úspěchů. Takové hodnocení by bylo podlé a nespravedlivé. Podruhé lze srdnatě obvinit vypelichané faráře, kteří pohřbívají farnosti. Potřetí budeme žalovat věřící rodiče, protože za nejlepší ateizaci naše společnost vděčí právě jim, nikoli komunistům. Výsledkem jejich výchovy jsou prý dospělí jedinci k náboženství zcela lhostejní. Cítíte i vy, milí křesťané, že se ďáblu podařil znamenitý kousek? Rozhádat slábnoucí stádce.
Křesťane, jenže ve tvé slabosti je síla. Jak býváš naopak neduživá, církvi, jsi-li mocná a panuješ! Pán poráží Jericho za Jozuových časů díky několika vojákům. Pán zadupal do prachu izraelskou modloslužbu působením jediného Eliáše. Pán staví svůj lid vždycky z trosek, nikoli vybraných trámů a nových cihel.
„8Dcera sijónská zůstala jako chatrč na vinici, jako budka v okurkovém poli, jako obležené město. 9A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.“ (Iz 1; ČEP) To jsou slova Hospodinova pronesená skrze Izajáše.
A k němu se přidává velký apoštol Pavel, který znal při svých misijních cestách nejen vítězství, nýbrž i hrozivé prohry:
5Kdo je vlastně Apollos? – ptá se – A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. 6Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst; 7a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst. 8Kdo sází a kdo zalévá, patří k sobě, ale každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu. 9Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. (1Kor 3, ČEP)
Pravé hlásání svaté víry by nikdy nemělo být promyšlenou taktikou, ale pouhým rozséváním.
Pravé hlásání svaté víry nemá přinášet světské výhody. Od časů Konstantinova obratu se však do církve hnaly zástupy mocichtivých úředníků, s pohanským srdcem, což jistě nebylo církvi ku prospěchu. V téže době prchají do pouště svatí poustevníci, aby neměli účast na této nesvaté hře.
Rozsévejme, bratři a sestry, sémě, které není závadné, které není potřeba přikrašlovat ani mořit před škůdci. To je naším úkolem. Objevíme-li vnitřní krásu své víry, nebudeme se chtít nikomu zalíbit ani vlísat do přízně.
