Dle první perikopy o maně – Ex 16
Sešli rosu svého Ducha také na tyto dary…
Milovaní bratři a sestry!
Úvod
O poslední neděli jsme zahájili, v souvislosti se zázračným znamením rozmnožení chleba, eucharistické úvahy. Kristus nasycením nespočetného zástupu prokázal, že je více než prorokem Mojžíšovy či Elíšovy úrovně. On je tím Bohem, který na poušti sesílal pokrm z nebe. Ukázal, že je chlebem šabatovým, chlebem odpočinutí.
Výklad
Dnes Ježíš navazuje, prvními odstavci své eucharistické řeči. Necítíme se i my znejistěni jeho upřímností? „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení,“ dí Ježíš, „ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů.“ To je opravdu tvrdá řeč. Proč vůbec věříme? Věříme nezištně? I kdybychom měli prázdné sýpky, budeme sloužit Hospodinu? Tuze vážné otázky, kterým se ovšem nevyhneme.
„Chléb z nebe vám nedal Mojžíš,“ praví Kristus, „Já jsem chléb života.“ Ježíš tak záměrně, předobrazným způsobem, prohlubuje dobře známý příběh o maně na poušti. My si to můžeme přiblížit i za pomoci druhé eucharistické modlitby, části zvané epikléze. V ní prosíme nebeského Otce, aby seslal „rosu Ducha svatého“. Dodávám, že tato eucharistická modlitba dnes ještě zazní, tak ji budeme moci lépe docenit. Jinak o nedělích ji moc neslýcháme, protože je spíše určena pro dny všední[1]. (To je ale trochu divné, protože původně byla určena k biskupské ordinaci.)
Současná druhá eucharistická modlitba vychází z takřečené Hippolytovy anafory, dochované v tzv. Apoštolské tradici. Je nejstarší známou eucharistickou modlitbou na křesťanském Západě. Řekl jsem „vychází“, ale také se od ní významně liší. Část, kde se prosí o seslání Ducha svatého nad dary, tam původně vůbec nebyla. To může mnohé překvapit? Jakto? Naši dávní předkové nepochybovali o tom, že by předložené dary chleba a vína nebyly proměněny Duchem svatým. Podobně, jako se Ježíš stal v lůně Marie Panny člověkem, tak se tento svátostný chléb stává Kristovým tělem působením Ducha svatého. Jen tuto víru nevyjadřovali slovně, ale spíše posvátným mlčením. Je vlastní římskému uvažování o Duchu svatém příliš nemluvit. Dá se, velice zjednodušeně říci, že necháváme mluvit jeho.
Církev ale od určité doby, jistě v důsledku různých věroučných sporů, o Duchu musela začít mluvit. Je totiž rovný Otci mocí a slávou, mluvil ústy proroků, z něj se zrodila církev. Také výslovná epikléze při liturgii je tedy výsledkem vývoje a bylo potřebu ji do Hippolytovy modlitby začlenit.
Jednou ze zásad, jíž se reforma řídila, byla, že bohoslužebné modlitby mají vycházet, je-li to možné, ze starobylých textů. Není-li k dispozici modlitba původu římského, může se propůjčit odjinud. Naše bohoslužebné texty tak nezřídka připomínají docela zdařilý patchwork – skládačku. V tomto konkrétním případě byla epikléze převzata, s drobnými úpravami, z tzv. galikánského obřadu[2]. Pochází z Burgundska okolo roku 700.
Na trojsvatý chvalozpěv navazuje kněz těmito slovy: „Vpravdě jsi svatý, Bože, jsi pramen všeho posvěcení.“ A rovnou přechází k samotné epiklézi, která nás zajímá: „Proto prosíme: Sešli rosu svého Ducha také na tyto daty a posvěť je, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.“ V těchto několika slovech dostáváme hluboké biblické poučení o Duchu Posvětiteli: Proroci Starého zákona slibovali, že Duch svatý bude vylit v Pánův den. Tím se nemyslí v tomto kontextu neděle, ale den Božího soudu.
Nejnápadněji z celé modlitby vystupuje na povrch jeden překrásný obraz, ona rosa Ducha svatého.
V současnosti ale musíme poctivě přiznat, že nemáme dost důkazů, odkud přesně tato formulace pochází.[3] Latinští Otcové obecně používali obrazu rosy v souvislosti s Duchem svatým výjimečně. Tak se s ním setkáme v galikánském prostředí u sv. Ireneje z Lyonu. Doložen je však hojně u Otců východních, tedy řeckých. Tato rosa má u nich nejčastěji etický. Má pomáhat hasit žár vášní. Ještě zajímavější je, že se tohoto obratu nikdy nepoužívalo v souvislosti s proměňováním. Vzýváním Ducha svatého jako rosy představuje tedy jakousi raritu.
Položme si ale obecnější otázku: Proč je třetí božská osoba připodobňována k rose? Dosah tohoto obrazu si můžeme uvědomit v dobách sucha. V zemích jako Palestina právě rosa vynahrazovala dešťové srážky. Pokud schází i ona, nastupuje pohroma a plíživá smrt. (Vyděsilo mě, když jsem se dnes brzo ráno prošel po našem farním sadu a neměl boty urousané jako obvykle.) Bůh u proroků neslibuje ani tak déšť, ale rosu. Díky ní má jeho národ znovu plodit a vzkvétat: „Budu Izraeli rosou, rozkvete jako lilie, zapustí kořeny jako libanónský cedr .“ (Oz 14,5 – ČEP) Tento Ozeášův úryvek cituje sv. Cyril Alexandrijský, význačný východní teolog, v souvislosti s onou „rosou Ducha svatého“.
Překrásné! Nepochybujme, že díky Duchu svatému oraší každý suchý peň. „Ať kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu.“ Zahajuje Mojžíš svou píseň (Dt 32,2). Voda u proroků obecně vystihuje účinnost Božího slova. V 55. kapitole Izajáše čteme:
Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (vv. 10-11/ ČEP)
Krásně se „rosa Ducha svatého“ snoubí s dnešním prvním čtením: „Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní.“ (srov. Ex 16)
Bůh nám dopřává vláhu shůry. My jsme novými syny Izraele, kteří putujeme a potřebujeme se občerstvit, abychom měli sílu jít den za dnem Ježíšovou cestou do Božího království.
Rosa se rozplývá, ale zůstává po ní mana. Podobně Duch svatý ve své pokoře, ztrácí se našim očím, abychom mohli spatřit Syna Božího v eucharistii.
Závěr
Bratři a sestry! Onou rosu je tedy Duch svatý. Je-li Otec pramenem a jeho Jednorozený Syn řekou, pak vláhou je Duch. A my jej prosíme slovy: „Riga quod est aridum. Zavlaž, co je vyprahlé!“
Prostírá nám stůl Eucharistie, z něhož jezme především během všedních dnů, nikoli jen o svátcích.
[1] IGMR 365b.
[2] Srov. galikánské Post-Sanctus velikonoční vigilie č. 271 in Missale Gothicum. Vat. Reg. lat. 317, ed. L. C. Mohlberg (Rerum Ecclesiasticarum Documenta, Series maior, Fontes V), Herder, Roma 1961.
[3] S. Parenti in Rivista liturgica 109 (2022) 149-154.
