Milovaní!
Neděle Božího slova
Prožíváme třetí neděli v mezidobí, kterou papež František označil za neděli Božího slova. Znamenitě se to hodí i ke dnešním biblickým úryvkům. Kněz Ezdráš, po babylonském vyhnanství, svolá k jeruzalémské Vodní bráně velké shromáždění a čte z Božího Zákona „od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím“. Také Ježíš „přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal (z Písma)“.
Zbožštěni Slovem
Při každé mši nasloucháme Božímu slovu. A nejenom to. Naslouchat by bylo málo. My jsme Božím slovem zbožšťování. Hlásané Boží slovo působí podobně jako samotné svátosti. V dějinách spásy neexistuje rozdíl mezi tím, co Bůh říká a koná. Bůh řekl a stalo se (srov. Gn 1). Boží Slovo se ukazuje živé a účinné (srov. Žid 4,12). Proměňujeme se v „živoucí Boží slovo“.
Proto je zřejmé, že církev prokazuje Božímu slovu stejnou úctu jako eucharistickému tajemství. Velkoryse nám prostírá „dvojí stůl“ (SC 51), k našemu poučení i posvěcení. Bohoslužba slova a oběti tvoří jeden jediný úkon. Pastýři uvádějí do „hlubších znalostí Písma svatého“[1], aby věřícím umožnili účast pozornou.
Lekcionář
Zbožštění. Tuto myšlenku skvěle vyjadřuje kniha, z níž čteme – lekcionář. Je velkolepým dědictvím liturgické reformy vzešlé po druhém vatikánském sněmu. Výběr biblických úryvků je opravdu bohatý a může zamezit pocitu nudy, kterou někdy zakoušejí především mladí lidé při bohoslužbě. Totéž si uvědomoval už svatý Jan Zlatoústý, o čemž svědčí jedno z jeho kázání:
Někdo řekne: „Nerozumím výrokům obsaženým ve svatých Písmech!“ – A proč jim nerozumíš? Jsou snad hebrejsky? Jsou snad latinsky nebo jiný cizím jazykem? Nejsou snad řecky? „Ale jsou řečeny nejasně,“ odpoví. (…) Jsou to jen výmluvy a prázdná slova. Ten někdo řekne dále: „Každý den se poslouchají ty samé věci.“ – Cože? V divadlech neslyšíš stále stejné věci? Na dostizích nevidíš stále stejné věci? Není každá věc stále stejná? Nevychází stále totéž slunce? Nejíme stále ta samá jídla? Chtěl bych se tě zeptat: Když říkáš, že v kostele se poslouchají každý den stejné věci, řekni mi, z jakého proroka jsme četli úryvek? Z jakého apoštola? Z jakého listu? Ale ty nejsi schopen mi to říci, ba dokonce se ti zdá, že zazněly neobvyklé věci. Když tedy chceš setrvávat v nečinnosti, říkáš, že jsou stále stejné věci, ale když jsi tázán, jsi jako bys je nikdy neslyšel.[2]
Mlčení
Přijde mi velice objevné, že se obnovená liturgie hlásí též k posvátnému mlčení.[3] Setkáváme se s ním na jejím začátku, po prvém i druhém čtení a po homilii. Díky němu může Boží slovo zaznít a vyznít, rozbušit se jako rozpínající a smršťující se srdce. Není třeba připomínat, že by tento podivuhodný tlukot měl být plynulý a uměřený, nikoli umělý.[4]
Papež Benedikt XVI. to kdysi vystihl přiléhavě:
Stále více sílí přesvědčení, že k liturgii patří také mlčení. Bohu, který k nám hovoří, odpovídáme zpěvem a modlitbou, ale větší tajemství, jež přesahuje všechna slova, nás volá i k mlčení. Ovšem musí to být naplněné mlčení, více než pouhá absence řeči a konání. Od liturgie očekáváme právě to, že nám dává pozitivní ticho, v němž nalézáme sami sebe – ticho, které není pouhou pauzou, v níž jsme zaplaveni tisíci myšlenek a přání, nýbrž zahloubání, jež nám dává vnitřní mír, nechává nás nadechnout se, odkrýt ono zakryté vlastní já. Proto také nemůžeme mlčení jednoduše „udělat“. Není možné je zařadit jako jednu z činností. Není náhodou, že lidé dnes často vyhledávají meditativní cvičení, spiritualitu vyprázdnění. Ke slovu se hlásí vnitřní lidská potřeba, která není v současné podobě liturgie zjevně naplněna.
Služebníci Božího slova
Boží slovo také potřebuje své vlastní služebníky, lektory a jáhny. Hlasatel se stává „ústy krále“, jeho mluvčím. Tato myšlenka je dokreslena třeba zvyklostmi na Madagaskaru. Nesluší se, aby král při kmenových shromáždění mluvil; i když je přítomen, vždy užívá mluvčího. Podobně i Bůh Otec k nám nemluví jinak než prostřednictvím svého Slova. Kdokoli je pověřen službou lektora, dává hlas Slovu. Při samotném předčítání se Slovo stává přítomným. V madagaskarské kultuře dále platí, že ta nejzásadnější prohlášení vyžadují přítomnost všech. Ani nedělní bohoslužba Slova se tedy nemůže obejít bez přítomnosti celé křesťanské obce.
Lektoři a čtenáři
V současných podmínkách se však běžně děj, že při bohoslužbách čítá kdokoli[5]. V některých diecézích nejsou lektoři ke službě Božímu slovu vůbec ustanovováni. V olomoucké arcidiecézi se, pokud je mi známo, udílí lektorát výlučně čekatelům jáhenského a kněžského svěcení, ostatním čtenářům se jen předává při pontifikální bohoslužbě osvědčení o absolvování lektorského kurzu[6].
Lektor je bytostně a trvale svázán s Božím slovem.[7] I tehdy, když ve shromáždění zrovna nepředčítá. Od určité doby, přinejmenším od pátého století nahlížela církev na lektorát jako součást kněžských kompetencí. Nelze však popřít, že v současnosti jde o službu laickou, otevřenou mužům i ženám bez rozdílu.[8] (kán. 230 §1). Svou službou zjevují všeobecné, královské kněžství, o kterém hovoří koncil, především v konstituci Lumen gentium.
Předpokladem lektora není to, že umí číst, ale že si uvědomuje svoje křestní kněžství. Lektoři při výkonu svého úkolu nosí posvátné roucho příslušející jejich službě, jiní čtenáři mohou mít šaty, v nichž běžně chodí.[9] Lektor čte „hlasitě, zřetelně i pozorně“[10]. Může také zpívat, slovo však nemá být zatlačeno do pozadí.
Od čtenářů se v našich farnostech často nežádá žádná kvalifikace, dokonce se občas objeví i dosti zvláštní úkaz: ti, kteří se vzorně ujmou přednesu, posléze ani nejdou ke svatému přijímání. Tím je liturgický úkon do jisté míry zbaven své pravdivosti.
Významným úkolem lektorů je, aby se pokoušeli probudit ve svých spolubratřích a spolusestrách nová lektorská povolání. Sloužit znamená vždy dovolit sloužit i jiným.
Autorita Božího slova
Boží slovo nás tedy zbožšťuje nás. I kněz předsedající bohoslužbě slova se stává jeho „příkladným posluchačem“. On sám jako kazatel stojí pod autoritou Božího slova. Tím se liší třeba od jáhna – zvěstovatele. Evangelium předčítá jen za nepřítomnosti jáhnovy. V římském obřadu se dodnes dochovalo pověření jáhna ke službě, požehnání. Je z důvodů vývojových přednášeno v tichosti. Díky tomu více vyniká role předsedajícího.
[1] OLM 48.
[2] Sv. Jan Zlatoústý, Homilie na 2. list Tesalonickým, 3,4. Jde o pracovní překlady pro účastníky kurzu Liturgie města Konstantinopole (2018). Srov. Idem, Epist. I. ad Thessalonicenses homiliae I-V, in PG 62,467-500.
[3] Srov. IGMR 56; srov. i OLM 28.
[4] Benedikt XVI., Duch liturgie, Barrister and Principal. Společnost pro odbornou literaturu, Brno 2006, 183-184.)
[5] Srov. OLM 51 odkazující na apoštolský list Pavla VI. Ministeria quaedam z 15.08.1972, č. 5, in AAS 64 (1972) 532.
[6] V duchu OLM 55.
[7] Lektoři bývali v galikánském prostředí ordinováni tím, že dostávali od svého biskupa kodex, z něhož budou předčítat: „Lector cum ordinatur, faciat de illo uerbum episcopus ad plebem, indicans eius fidem ac uitam atque ingenium; post haec, expectante plebe, tradat ei codicem de quo lecturus est, dicens ad eum: Accipe et esto uerbi Dei relator, habiturus si fideliter et utiliter impleueris officium, partem cum his qui uerbum Dei ministrauerunt.“ (Statuta Ecclesiae antiqua, in Concilia Galliae. A. 314 – A. 506 (CCL 148), ed. C. Munier, Typographi Brepols editores Pontificii, Turnhout MCMLXIII, čl. 96.)
[8] Srov. Ministeria quaedam in AAS 64(1972)532.
[9] OLM 54.
[10] OLM 14.
