Ježíš řekl svým učedníkům: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují…“
Milovaní!
Dnešnímu kázání bych rád předeslal krátký návod k použití. Slyšíte dobře. Budu mluvit o vážných věcech. Budu vrhat světlo na hříchy. Budu bušit do všech a do sebe na prvním místě.
Vám, kteří posloucháte, říkám: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec! Ani nám nedochází, jak přelomová jsou to slova. Budeme si je muset obrátit na ruby, abychom to pochopili. Co svým učedníkům říká Antikrist?
Mějte v nenávisti své nepřátele a dělejte jim zle. Číhejte na jejich pochybení. Veřejně je zatracujte. Vytrhávejte jejich slova ze souvislostí a překrucujte je. Ochotně je šiřte mezi sebou, zejména na sociálních sítích. Za všech okolností buďte zvědaví. Paste se pohledem na jejich směšnou, beránčí mírnost. Nenechte se rozhodně od nikoho šlehat. Dávejte rány první, na výstrahu, aby z vás měli strach, a budou z vás kápa. Vyhlédněte si slabší, ponižujte je a drťte. Servi ze svého bližního plášť, ať mohou všichni lačně zírat na jeho nahotu. Toho, kdo škemrá, zažeň. Dobytých území se nikdy nevzdávej. Z dlužníka sedři kůži a dělej to podle práva. Prokazujete-li někomu dobrodiní, dohlédněte, aby se vám náležitě odvděčil. Půjčuješ-li, postarej se, aby ti dlužník zůstal oddaný a kvůli tobě obratně lhal. Suďte a buďte slídiví, hledejte zkušené rozvědčíky. Budete mít sice prázdný klín, ale zakusíte nefalšované potěšení ze škodolibosti.
Na pozadí tohoto obráceného, ba zvráceného zrcadla může vyniknout pravé evangelium, radostná zvěst: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Vy, kdo slyšíte. Už to, že Kristus pronesl toto své kázání, odhalil ďáblovu pošetilost a zlámal jeho vládu nad světem.
Ani nedbalost ani opomenutí
Zvlášť v tomto svatém roce se snažíme o obrácení, důsledně zkoumáme své svědomí a stavíme se před Boha co nejpravdivěji. O jaké duchovní plody bychom mohli usilovat? Jeden mě napadá: Dar hluboce prožít úkon kajícnosti, který konáváme při každé mši svaté. Říkáme ho sborově, ale někdy můžeme mít dojem, jako by se v zástupu vážnost našich hříchů rozmělňovala. Vždyť všichni nějak hřeší, ale v jádru jsme správná družina.
Co říkáváme při všeobecném vyznání vin: „Vyznávám se, (…) že často hřeším, slovy i skutky, a nekonám, co mám konat.“ Jedná se o pokus přeložit latinský obrat „verbo, opere et omissione“.
„Já trdlo jsem opomněl.“ Jejda, neosolil jsem vodu na těstoviny. Jsou sice nechutné, ale to se stává. Roztomilá, takřka přitažlivá roztržitost. Člověk je v jádru dobrák od kosti, ale tu a tam něco zmastí a opomene. Skoro to vzbuzuje náklonnost.
„Ale to bylo jen takové opomenutí.“ To se nepočítá. I spravedlivý sedmkrát za den hřeší. Připouštím, že to nebylo v pořádku, ale nešlo o nic podstatného. To mi nijak neubírá na dobrém jménu.
„Opomněla jsem modlitbu.“ Protože jsem už stará. Nic naplat.
„Nikomu neubližuji, jen někdy opomenu, že je pátek. Kdybych to byl býval věděl, byl bych to maso nejedl.“
A já žasnu, proč řešíme kousíčky masa v páteční polévce víc nežli prázdnou misku svého bratra? Proč nás trápí sakrování víc nežli umlčený a utištěný bližní?
Svému bližnímu se věnujeme, když se, s povýšeným a pyšným tónem, nad ním pohoršujeme, ale jeho rozdrásané tělo obcházíme jako kněz a levita na cestě do Jeruzaléma.
Mluvme jasně! Pokud jim neposloužíme, pokud se za ně nepostavíme, spáchali jsme opravdové opomenutí. O takovém osudném rozhodnutí hovoří Ježíš ve slavném podobenství o ovcích a kozlech: „Co jste neučinili tomu nejposlednějšímu, mně jste neučinili.“ (Mt 25,45)
Opomenutím hřešívá i naše spotřební společnost a netrápí ji to. Dovolte jednu vzpomínku: Před nákupním střediskem, tam, kde si lidé odkládají kola, se převaloval jako žoch nějaký muž. Zákazníci jej obcházeli, obloukem obcházeli, a nikdo se k němu nesklonil, aby se přesvědčil, zda dýše. „Asi to bude ožrala.“ pomysleli si cestou na nákup. Pak se zevnitř přihnala ostraha a mátožnou osoba odháněla jako dobytek. Zmocnil se mě vztek. Je to člověk! Sklonil jsem se k němu, alkohol cítit nebylo. Vtom mi to došlo. „Pane, nejste cukrovkář?“ Zamumlal souhlasně. Vložil jsem mu do úst kostku cukru a ten muž se postavil na nohy a odešel domů. Jedna hloupá, nanicovatá kostka bílého cukru mu patrně zachránila život.
Shrňme si to do jediné věty: Nejde o žádné nedopatření, ale o vědomé odepření životně důležité služby, jíž jsme nelitovali. Pán zapomíná na hříšné skutky i hříšná slova, která upřímně vyznáváme, ale opomenutí v lásce k bližnímu si pamatuje. Tvrdé lidské srdce bude zjeveno při posledním soudu.
Kolikrát jsme někomu ublížili, kolikrát pochybili pod vlivem smyslné vášně, kolikrát jsme se neobratně vyjádřili, to většinou rozeznáme, ale všímáme si i toho, co naši bližní potřebují? Že cítí samotu, že cítí křivdu, že cítí nedostatek? Nepřispěli jsme svým nezúčastněným přihlížením, zevlováním, čumilstvím či nejednáním k tomu, že někteří lidé – ano, lidé – byli připraveni o naději či chuť k životu? Nepřispěli jsme k vymazání svých bratří z naší pospolitosti, když jsme jim řekli: „Jsi k ničemu. Mám někoho lepšího nežli Ty! Já tě nepotřebuji.“ To je vrcholek pýchy. Vždyť každý byl stvořen tak, že druhé potřebuje. Neodepsali jsme je jako účetní položku? Dáváme jim šanci, aby zazářili? Nebo jsme knot uhasili a třtinu dolomili? Neušlapali jsme k zemi půvabný mladý květ, a nepřispěli k bujení cancel culture?
Závěr a doporučení
Varujme se opomíjení a buďme milosrdní. Nejsme-li „dobří k nevděčným a zlým“, můžeme se nazývat „syny Nejvyššího“? Nestačí prohlásit, že jsme obmyti křestní vodou.
Netrapme nikoho předstíranou slepotou, krátkozrakostí, dalekozrakostí; nevyhýbejme se jim, dívejme se jim zpříma do očí (jak doporučuje papež František), nevydírejme druhé uraženým či pohrdavým mlčením. Dokud je čas, smiřme se.
