Perikopy: Žd 5,7-9; srov. Ž 31; J 19,25-7

Milovaní!

Zbožný lid uctívá sedmero Mariiných bolestí. Liturgie dnešní slavnosti nás však vede k tomu, abychom soustředili pozornost na jednu z nich: vykresluje podobiznu matky stojící pod křížem, jejíž srdce proniká meč.

Vyslechli jsme odstavec z pašijí Janových. Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Jana se místy odlišuje od podání zbývajících evangelistů a zářnou ukázkou byly ony tři verše. Nemají obdoby u Matouše, Marka ani Lukáše.

Čím je těchto několik slov tak jedinečných? Shrňme si to v několika bodech:

1. Nelze nepostřehnout, že mezi přítomnými je na prvém místě uváděna Ježíšova „matka“. To samo o sobě dosvědčuje, jak velice se rozvinula už okolo roku 100, kdy naše evangelium bylo sepsáno, úcta k Marii.
2. Poprvé v celém čtvrtém evangeliu je zmiňován „učedník, kterého Ježíš miloval“, – snad se jedná o Jana apoštola -, bez Petrovy přítomnosti. Jan už nepotřebuje Petra poručníka, právě pod křížem začíná být sám sebou. Pod touto korouhví zbrocenou krví vystupuje Jan z Petrova stínu. Není tu však sám, nýbrž spolu s Ježíšovou matkou.
3. Naše scéna nepochybně souvisí s líčením o svatbě v Káni Galilejské. V onom galilejském městečku se Ježíšova „hodina“ ohlašovala: „Ženo, co to ode mě žádáš? Ještě nepřišla má hodina!“ Na Kalvárii je už tato hodina v plném běhu. První i druhý příběh se odehrává za účasti Ježíšovy Matky. V obou užívá Ježíš překvapivého oslovení. Nazývá ji „ženou“. V Káně učiní Ježíš znamení první, na kříži znamení poslední. Obě znamení nakonec mají vést k víře: Když byla proměněna voda ve víno, „učedníci v Ježíše uvěřili“. Kristův kříž je konečným znakem víry. Kdo ji přijme, není souzen. Kdo ji odmítne, již je odsouzen.
4. Maria je označována „ženou“ ze dvou důvodů. Je novou ženou, protějškem neposlušné pramáti Evy. Je opravdovou, nezkaženou „dcerou siónskou“. Zároveň je obrazem církve, panny a nevěsty. Teprve pod křížem se hlouček Ježíšových učedníků stává církví. Kdyby církev odstranila kříž ze svého života, zanikne.
5. Ježíš na kříži ustavuje nový vztah ženy k učedníkovi. Rozhodující už není pokrevní příbuzenství; zde vzniká duchovní mateřství a duchovní synovství. Každý, kdo miluje Pána, vstupuje do Ježíšovy rodiny a dostává Matku. Proto je také povolán k tomu, aby bránil její čest, podobně jako kdysi svatý Josef.
6. Milovaný učedník nedostává Marii jen do péče, ale platí to oboustranně. Maria ve své hmotné nouzi nedostává v Janovi opatrovníka. Maria není pro Jana přítěží či věcným břemenem, ale darem, darem nad dary.
7. Ještě jedna věc přímo křičí z Janových pašijí. Proto ji nemohu pominout. Ti, kdož by měli promluvit, mlčí. Čekali bychom přece Otcův hlas z nebe, jako na hoře proměnění nebo u Jordánu. Stejně tak bychom čekali, že tu promluví Matka, jako při zvěstování nebo navštívení. Otcovo i matčino mlčení vskutku bije do uší a drásá srdce. Má to však svůj smysl. Sedmibolestná Matka právě svým mlčením pod křížem rozevírá prostor, v němž může naplno zaznít vtělené Slovo.[1] Je to dokonalá Matka, jež dopřává svému obětujícímu se Synovi svobodu, a tak představuje mateřskou tvář první osoby Trojice.

Milovaní,

přiznejme i my po Ježíšovi první místo naší duchovní matce. Toto místo patří jenom jí, nikomu jinému.

Odvážně vstupujme do Ježíšovy hodiny, protože v ní i my dozrajeme jako onen milovaný učedník, a staneme se sami sebou.

Braňme Matčinu čest a milujme církev, zrozenou z Kristova boku.

Uprostřed nespravedlností a krutostí dnešního světa nekřičme a nehulákejme, aby mohl zaznít hlas vítězného Krista.

[1] „Řada autorů vidí v soucítím mlčení sedmibolestné Matky tajemný obraz vyjadřující postoj nebeského Otce, který nyní svým soucítím mlčením otevírá prostor, v němž může naplno znít celé jeho vtělené Slovo.“ Ctirad Václav Pospíšil, Utrpení Páně podle Jana. Životodárná Moc ukřižovaného Slova (Jan 18,1 – 19,42), Karmelitánské nakladatelství, Praha 2022, 81.