Milovaní bratři a sestry!
Duch svatý o letnicích
Okolo padesátého dne po Kristově zmrtvýchvstání se učedníkům shromážděným ve večeřadle ukázal Duch svatý. Tím se završilo zjevení Boha trojjediného.
To ale neznamená, že s nimi už dlouhou dobu nepobýval. Byl tu ostatně po celé dějiny, již od stvoření světa. „Ty Boží lásko, která vaneš / tmou času z věčna do věčna, / jež světy tvořit neustaneš, / ty jediná, ty skutečná.“ (Václav Renč 1967)
Duch svatý jistě nezačal mezi apoštoly působit až o letnicích.
Duch svatý v dějinách církve
Po celou dobu velikonoční jsme si uvykali na nový způsob Ježíšovy přítomnosti. Náhle se objevuje mezi učedníky a opět se nečekaně vytrácí. Zaleskne se jako rosa na stéble a mizí. Příběh o emauzských učednících to dokládá. Kristus je s námi – duchovně.
Pěkně to vystihuje nový sazovický kostel: V oltářním prostoru, na šedivé stěně se objevuje světlý obrys muže, sestavený z leštěných plíšků slonovinového odstínu na způsob fotografického negativu. Sotva jej zahlédneme, ztrácí se našim zrakům. Kristus je na tomto místě přítomen duchovně a svátostně, skutečněji nežli je omezená přítomnost fyzická. A účastníkům bohoslužby jde skrz betonovou stěnu v ústrety podobně jako apoštolům ve večeřadle nedělního rána (srov. J 19,19.26).
Přesně takový je ale i Duch svatý, občas zaševelí, zašumí, někdy zahřmí; jednou ohřívá, jindy ochlazuje. Duch s námi působí, aniž o tom víme.
Kde je církev – křesťané, tam je Kristus. Kde je Kristus, tam je i Duch svatý.
Duch svatý ke Kristu nepřistoupil dodatečně. Vždyť všechno, všecičko začalo v Nazaretě, když Svatou Pannu „zastínila Moc Nejvyššího“.
Duch svatý – začátek i konec
K našemu údivu se v Sýrii nacházejí starobylá kamenná baptisteria, tj. křtitelnice, ve tvaru ženského klína. Zarážející. Dospělý křtěnec býval nejprve označen pečetí daru Ducha svatého, chcete-li současným výrazem, byl biřmován, až poté se ponořil do křestních vod a vyklouznul z nich jako novorozeně. Stát se křesťanem znamená narodit se, jak dosvědčuje Janovo evangelium (noční rozhovor s Nikodémem). Začalo to ovšem početím v Duchu svatém.
Duch svatý v našich životech
Není to stejné i v našich životech? Nebývá zřejmé, kdy se do nich Duch Boží vkradl, kdy došlo k onomu početí. Spíše se rozpomínáme na okamžiky, kdy se projevil citelně. Když nás přiměl k vyznání víry jako Tomáše. Dříve než jsme otevřeli ústa, už v nás Duch svatý nepochybně byl.
On tu je, koná své dílo a nedává se hned poznat. Sloužíme Bohu neviditelnému. Jak náročné, jak záslužné! On nás vidí, my jeho ne. Učí nás, abychom za dobrými skutky nenechávali podpis. Ani si nechtěli vydobývat vlastnická práva. Ano, tímto postojem byli prodchnuti velcí umělci, umělci duchovní. (Vzpomeňme na nespočet gotických malířů a sochařů.)
Rozeznat Ducha
Duch svatý rozkvétá v církvi[1]. Není třeba navozovat náladu ani soustružit „takové pěkné společenství“. Netřeba ubohých lidských prostředků. Kdekoli na této zemi však církev naléhavě žadoní po Duchu svatém, on sestupuje, stejně jako poprvé v Jeruzalémě a „sdružuje nás v jedno svaté společenství“[2].
Věřme v účinnost proseb, jež nevěsta církev podává Bohu.
Člověk duchovní ostře rozeznává, co bylo výsledkem lidské režie a co opravdovým vylitím Ducha. Někdy to rozeznáme až po dlouhé, předlouhé době. Co bylo Boží a co od ďábla, té Boží opice (snad Tertulián).
Je tak snadné napodobovat a uchlácholit medem lidskou duši. Mnoho medu dělá zle žaludku. My sice už nectíme modly z kovu a ze dřeva, Peruny a Radegasty, ale koříme se před zážitky a prožitky, vydávajíce je zbrkle za Ducha Božího. To není ničím jiným než modloslužbou ducha.
Ne, ne, každá euforie nepochází z Boha. Duch svatý však vane, jak chce, a nepotřebuje naši taktovku. On sám určuje dobu i způsob svého zjevení a vymaňuje z otroctví našich představ. Povznáší a uchovává střízlivost.
A je to na prvém místě liturgie, která nás uvádí do svatodušní přítomnosti. Liturgie bez příkras a lidských manipulací, bez úliteb prchavému vkusu, průzračně, panensky čistá, nezkalená.
[1] Hippolyt, Apoštolská tradice.
[2] Exsultet.
