Zveřejňuji, u příležitosti slavnosti sv. Kateřiny, jedno své starší svatokateřinské kázání.

Biblické perikopy:

Zj 21,5-7

Ž 124,2-8 (Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky)

1Pt 3,14-17

Mt 10,28-33

Ctění hodoví hosté, milovaní bratři a sestry!

Úvod

Slavnost naší patronky je velmi vhodně začleněna do konce mezidobí. K tomuto svéráznému času patří dosti závažné a neodbytné úvahy o všeobecném soudu, odměně spravedlivých a potrestání viníků. Žijeme ovšem ve společnosti, která se Nejvyššího příliš nebojí a poslední účtování si výrazněji nepřipouští. Jako křesťané musíme v takovém nezdravém ovzduší hájit spasitelné učení v poslední věci. Není to přitom vůbec lehké. Znovu okřívají všelijaké bludy, mezi nimiž mi dělá nemalé starosti tzv. chiliasmus, někdy nazývaný milenialismem.

Nejčastěji se odvolává na 20. kapitolu z Apokalypsy. Ocitujme jen dvě větičky: „Já, Jan, jsem uviděl, jak z nebe sestupuje anděl, který měl v ruce klíč od propasti a také obrovský řetěz. Přemohl Draka, toho dávného hada – to je Ďábla, Satana – a spoutal ho na tisíc let.“ (srov. od v. 1)

„Zřízení tisíciletého království na zemi.“ Nedávno založená Apoštolská církev se k němu ve svém vyznání hlásí. Kdyby šlo jen o nějakou nevinnou disputaci, kdyby šlo jen o těch několik neškodných písmenek, nebudu se tím zabývat. Pokud se však tato nauka propojí s fundamentalistickou četbou Bible, může vést k nebezpečným důsledkům.

Co je psáno, je dáno. Bible je psaným Božím slovem. Celá je vdechnuta Svatým Duchem a není v ní žádného omylu. Rozhodně nehodlám tvrdit, že by se v poslední knize Písma o tisíciletém kralování nehovořilo. Chci jenom poukázat na to, že už od prvotních dob toto místo vzbuzovalo velké naděje, ale i velkou nejistotu. Protože jde o vyjádření apokalyptické, obrazné, nedá se řešit na způsob matematické rovnice. Potřebujeme posvátnou tradici, která nám pomůže, abychom se vyhnuli libovůli jednotlivých vykladačů.

Ptám se: Proč ta nejstarší křestní vyznání „zřízení tisíciletého království“ vůbec neobsahují? Apoštolské symbolum kupříkladu říká: „Věřím ve vzkříšení těla a život věčný.“ Žádná zmínka.

A co mladší, obsáhlejší vyznání Nicejsko-cařihradské? V pasáži věnované posledním věcem je stejně skoupé: „Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“

Není třeba uvádět další a další symbola, která v průběhu staletí vznikala. Všechna jsou v dané otázce zdrženlivá.

Jan se pokouší v Apokalypse potěšit Ježíšovy učedníky sužované pod knutou římských císařů. Zdá se, že onen tajuplný příslib měl křesťanům dodat naději, že dny pohanských imperátorů budou jednou sečteny a církev Boží se dočká svobody.

Svatý Augustin učitel církve a spolu s ním mnoho jiných Otců byl přesvědčen, že ona lhůta tisíci let už běžet začala, a to dnem Kristova zmrtvýchvstání. Jiní starokřesťanští autoři vykládali příslušné verše doslova. Kristova tisíciletá vláda na této zemi bude prý zahájena teprve až při vzkříšení mučedníků. S tímto přístupem se však církev nikdy neztotožnila.

Chiliasmus byl naposledy vyvrácen Kongregací pro nauku víry roku 1944.

Milenialistická pokušení

Nejslavnějším stoupencem tohoto odsouzeného názoru byl Jáchym z Fiore (+1202). Starý Zákon byl podle tohoto cisterciáckého mnicha obdobím Boha Otce, v němž převládala spravedlnost. Poté nastoupila éra Kristova. Jáchym na přelomu 12. a 13. století vyhlížel „třetí věk“, v němž padnou všechny společenské úřady, světské i církevní. Tehdy konečně zavládne láska, láska Ducha svatého. Učiněný ráj na zemi. To je velmi podmanivé, ba svůdné. Nemyslíte? Setkal jsem se s řadou lidí, kteří se označují za křesťany. Krásně se s nimi hovoří. Jsou plni Ježíšova učení. Dostávají ale kopřivku při pomyšlení na jakékoliv struktury. Kde je Duch svatý, tam je svoboda a už se nemusíme nikomu zodpovídat. Někteří dokonce „vystupují z církve“, protože nechtějí uvíznout v jakýchkoli omezujících formách, jako pták v ptáčníkově léčce, jako muška ve zlověstné pavučině. Tušíte, že takový přístup nemusí být projevem vnitřní, svatodušní svobody, ba naopak bezbřehé svévole!

Katechismus katolické církve nám vnáší do těchto složitých otázek světlo. Bylo by vhodné vnímat tato slova co nejpozorněji:

(…) Největším náboženským podvodem je antikristův podvod, to je falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše, který přišel v těle.

Tento antikristovský podvod vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny, a to eschatologickým (posledním) soudem; – a dále se pokračuje – církev zavrhla i umírněnou podobu tohoto falšování očekávaného království nazývanou „mileniarismus“, zvláště ve formě politického, „od základu zvrhlého“ sekularizovaného mesiášství [podtržení je autorovo]. (srov. 675-6)

To je opravdu tvrdá řeč, uvědomíme-li si, jak uměřená a opatrná církev ve svých prohlášeních bývá.

Milenialistická pokušení s železnou pravidelností bujela vždy v blízkosti kulatých letopočtů (ani rok 2000 nebyl výjimkou). Vracívala se v těžkých dobách rozvratu, mravního, církevního či celospolečenského.

Chiliastickým myšlenkám se obecně velmi dařilo v podhoubí pozdního středověku, mezi utlačovanými, bezbrannými chudáky, zejména v městech, v prostředí děsivé bídy a vykořisťování. Po Praze, v hlavním městě království, se například potulovalo koncem čtrnáctého století mnoho žen, které si musely obstarávat mizernou obživu prostitucí. Jan Milíč z Kroměříže (+1374) tehdy pro ně založil společenství. Sídlilo v dřívějším nevěstinci. Jmenovalo se opravdu přiléhavě – Jeruzalém.

Zdá se, že v bezútěšných dobách se ubožáci dělili do dvou proudů: na ty, kteří z tohoto zkaženého světa prchali, a na ty, kdo volali po převratu.

V českých poměrech se milenialismem proslavili především radikální proudy husitů, jako byli táborité. Jak je možné, že nevycvičené, různorodě slepené husitské šiky bojovaly s takovým nezdolným nadšením? Jak to, že vítězily proti mnohonásobné přesile a tuhé vojenské kázni? Protože tito bojovníci věřili – doslovně a neochvějně – v nastolení tisícileté říše Kristovy. Ohromné náboženské zanícení, nikoli nepodobné oddanosti dnešních mudžahidů, bývá mocnější než konvenční zbraně a taktika. Velké množství husitských zpěvů čerpá mízu z hluboce zahnízděného chiliasmu: „Kdož sú Boží bojovníci a zákona jeho.“ (Vždycky mě překvapuje, že právě tato antisystémová píseň, pochopitelná v době svého vzniku, dodnes zaznívá při státnických aktech.)

Pět křížových výprav (1420-1431) nebylo vedeno ani tak proti českým kacířům, ale především kvůli zachování nezbytného veřejného pořádku. Společnost jednoduše potřebuje autorit a dobrý občan by je, po vzoru apoštolského učení, měl – ve zdravých mezích – ctít (Řím 13,1-2; 1Pt 2,13.16).

Deficit naděje

Přemýšleli jste už někdy nad tím, že většina čistokrevných revolucí vypukla, pokud vím, na půdě starých křesťanských zemí? Nikterak mě to nepřekvapuje. Chiliasmus je parazitem pravé křesťanské naděje.

V dnešní době je podporován nejvýrazněji v Latinské Americe, stoupenci tzv. teologie osvobození. Dokud nevezme zbožný člověk vládu do svých rukou, třeba i za cenu přiměřeného násilí, nemůže být tisícileté království nastoleno. (A pokud nebude zřízeno, nebude moci přijít ani Mesiáš v soudný den.)

Boží království prý musí být vybudováno zde na zemi, v těchto dějinách. Spása už tedy není jenom předmětem naší naděje, ale lze jí do jisté míry docílit už tady a teď. Má se, na způsob biblického Edenu, vytvořit rovnostářská společnost, která už nebude rozdělena do tříd. Bude se v ní naplňovat „věčné evangelium“ (Zj 14,6-7) a království Ducha. Stoupenci chiliasmu bývají často velkodušní ve svém nasazení pro lidskou spravedlnost. Jako věřící lidé sice nepopírají poslední soud, ale je pro ně natolik nekonkrétní, že soustředí celé snažení na pozemský zápas.

Jak snadno se myšlenka tisíciletého království však může zhroutit v opravdovou hrůzovládu! V jejím jménu mohou být vylučováni, zastrašováni či hubeni představitelé starého pořádku. Účel světí prostředky.

Vědomí i nevědomí zastánci chiliastického blouznění bývají jen málokdy nositeli pokroku. Někteří z nich začnou hlásat „věčnou, nikdy nekončící revoluci“. Takové postoje však žádné větší výhody „osvobozeným poddaným“ nepřinášejí.

Ve své podstatě jde pokaždé o rafinované pokušení proti božské ctnosti naděje: jejího místa se má zmocnit pozemská jistota. Takové pokusy bývají draze zaplaceny, hektolitry krve.

Dovolte mi, abych ocitoval jednu výstižnou katechismovou definici: „Naděje je božská ctnost, kterou toužíme po nebeském království a po věčném životě jako po svém štěstí tím, že důvěřujeme Kristovým příslibům a nespoléháme na své síly, ale na pomoc Ducha svatého.“ (srov. 1817)

Ano, jedině naděje je tou zbraní, která nás účinně ochrání v boji o spásu (1Sol  5,8)

Závěr

Před několika měsíci byl svatořečen velký papež moderního věku Pavel VI. Nepatřil k těm mužům, kteří by svou osobností elektrizovali davy. V nelehkých šedesátých a sedmdesátých let, v dobách vpravdě revolučních, dokázal směle hájit čistotu víry. Nauku církve, také o posledních věcech, shrnul do slavného Vyznání Božího lidu. Letos je tomu přesně padesát let. Dovolte, abych následující citací naše dnešní kázání uzavřel:

Vyznáváme (…), že Boží království, které začíná zde v církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. A právě tato láska nutí církev starat se o skutečné pozemské dobro lidí. Zatímco stále připomíná všem svým dětem, že zde na zemi nemají trvalý domov, povzbuzuje je, aby přispívaly, každé podle svého povolání a svých prostředků, k dobru své pozemské vlasti, aby podporovaly spravedlnost, mír a bratrství mezi lidmi a poskytovaly pomoc bratřím, zvláště chudým a potřebným. Usilovná starost církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, o jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království.