Biblické perikopy:
Zj 21,5-7
Ž 124,2-8 (Naše duše vyvázla jako pták z ptáčníkovy léčky)
1Kor 7, 25-40
Mt 25,1-13
Ctění hodoví hosté, milovaní bratři a sestry!
Panenství a moudrost?
Také vám přirostl k srdci ten náš oltářní obraz? Kristus, vtělené Slovo, podává svaté panně prstýnek jako závdavek. Je usazeno v klíně panny nejmoudřejší, je usazeno na Trůně moudrosti. To je ale barokně složité. Pokusme si tu hlavní myšlenku zjednodušit: Tento výjev, pomocí krásné kompozice a výrazných barev, vystihuje pouto mezi moudrostí a panenstvím. Pouto mezi moudrostí a panenstvím? To je slovo do pranice. Může to působit takřka urážlivě.
Jistě, známe mnoho moudrých panen, ale známe i mnoho panen pošetilých. Známe panny zapšklé i chápavé. Známe panny hrdé a pyšné až běda, ale i panny pokorné. Známe panny přející i nenávistné. Panenství samo o sobě nemůže být zárukou moudrosti ani prozíravosti. Toť nesmlouvavé poselství dnešního evangelia. Až zazní: „Ženich je tady. Pojďte naproti Kristu Pánu,“ tehdy se ukáže, jak na tom skutečně jsou. Panenství samo o sobě není zárukou spásy, ani moudrosti.
Podobenství o deseti pannách je jedno z mála, které zaznamenal pouze Matouš (pak už jen ta podobenství pronesená při horském kázání, 5. až 7. kapitola). To, že o něm nepíše Marek, je vcelku pochopitelné. Marka zajímají Ježíšovy činy. Proč jej do svého evangelia Lukáš nezařadil? Dá se pochybovat, že by ho neznal. Snad proto, že byl Římanem, a těžko se mu přiznávalo, že i mezi pannami, tak dokonalými bytostmi, mohou být zpozdilé, váhavé a tupé?
Kdopak je opravdu moudrý?
Přinejmenším do roku 1969 se křtěncům vkládala do úst špetka soli. Říkalo se jí sůl moudrosti a kázání (sal sapientiae et praedicationis). Tento obřad je v římském prostředí zachycen již v 5. století ve slavném dopisu jistého jáhna Jana římskému úředníku Senariovi.
Zdůrazňovalo se tím, že celoživotním úkolem křesťana je stávat se moudrými. Ne jako jsou moudří tohoto světa, pokládající Kristův kříž za pošetilost. Mluvíme o moudrosti, která jediná člověka dovede do života věčného. Moudrost výrazně věcná: „Chceš-li dojít života, následuj přikázání!“ Co nám prospěje, když zhltáme všechny knihy světa, ale mineme se cílem a nedojdeme do království Božího? Někteří učenci se mohou ukázat jako hlupáci, když nerozpoznali ve věcech stvořených Stvořitele. Nepotřebujeme znát všechno, ale potřebujeme dospět do nebe. I neškolený nakonec může být moudřejším než vzdělanci. Člověk, který postavil svůj život na skále, ten je opravdu moudrý.
Panenství v minulosti – Alexandrie
Nyní vás na chvíli vezmu do minulosti: Řím uměl bojovat, Korint obchodovat, ale opravdovou mekkou moudrosti byla v říši Alexandrii. Byla to výspa řecké vzdělanosti.
Zde stávala nedostižná knihovna. Zde přicházeli příslušníci různých národů a zakoušeli pozorouhodnou výměnu. Mimo jiné zde vznikl řecký překlad židovských Písem. Podle Alexandrie, řečeno odlehčeně, si starověký svět seřizoval hodinky. Odtamtud se celému křesťanskému světu oznamovalo, kdy nastanou Velikonoce. V Alexandrii také klokotal čilý náboženský život. Především byla vyhlášena svými mysterickými kulty, které kroužily okolo smrti a zmrtvýchvstání.
Právě zde kvetl jeden filosofický směr, zvaný novoplatonismus. Vyznačoval se neobyčejným odporem k lidskému tělesnosti. Protiklad nečistého těla a ducha, který se snaží vymanit z tělesného sevření.
Filozofii se v Alexandrii věnovali velcí mužové. Ze židů zmiňme Filóna, z křesťanů Origena. Ženám bylo, z kulturních důvodů, filosofování zapovězeno vůbec. S jedinou výjimkou, a tou bylo Hypatia, panna Hypatia (+415 či 416). Jen proto její učení brali vážně. Velmi se v tomto ohledu podobá i naší alexandrijské světici.
Úctou k panenství jako takovému se vyznačoval vlastně i zbytek antického světa. Není divu, že posvátný oheň plápolající na Římském fóru nestřežili otrlí a drsní vojáci, nýbrž panny – vestálky. Byly nedotknutelné a díky svému panenství velice mocné.
Panenství u křesťanů
Naši dávní souvěrci v říši římské museli být ovlivněni pohanskou společností I oni si neobyčejně vážili panenství, ale úcta k pannám pramenila z jiných pohnutek. Jistě ne proto, že se neušpinily tělesným stykem. To by nebylo křesťanské. (Vždyť Slovo se stalo tělem!)
O tom, jak vážené bylo v prvotní církvi panenství, svědčilo dnešní druhé čtení: „Žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši.“ (1Kor 7) Nezapomeňme, že šlo o ženy, které si trvalé panenství zvolily dobrovolně. Zdá se, že původně se to nedělo žádným zvláštním obřadem. Tuto domněnku ostatně ve třetím století potvrzuje i tzv. Apoštolská tradice: „Na pannu nejsou vkládány ruce, ale již samotným rozhodnutím [propositum tantum] se stává pannou.“ Důstojnost panenského stavu musela být obrovská, když autor cítil potřebu zdůraznit, že na pannu se nemají vzkládat ruce. Zasvěcené panny se patrně těšily v tehdejší církvi obdobné cti jako sami kněží.
Velký muž severoafrické církve Tertulián (asi 155 – po roce 230) nazývá zasvěcené panny „virgines Christo maritatae“, tedy doslova „panny provdané za Krista“. Ty z nich, které opustily svůj stav, Cyprián častuje tvrdým označením: „virgines Christo adulterae“, tj. volněji „panny, které se provinily cizoložstvím proti Kristu“. Proto není divu, že znamení zasvěcených panen byla prakticky tatáž jako u provdaných žen: prstýnek, závoj, případně korunka.
Velký svatý Ambrož dokázal nadchnout pro celoživotní panenství natolik, že matky zamykaly své dcery doma, aby neutíkaly na jeho kázání. To už by se pak nechtěly vdát. Zasvěcené panenství dávalo i v křesťanské společnosti ohromný vliv ženě, která jinak příliš neznamenala.
Ve svém spisu De virginibus velandis nám podává zprávu o zasvěcení své milované rodné sestry Marcelliny, k níž mělo dojít o Vánocích roku 353 v bazilice sv. Petra v Římě: obřad podle milánského biskupa byl jednoduchý a slavnostní, přihlíželo mu velké množství lidu. Konal se pravděpodobně ve mši svaté. Samotné propositum pak bylo vyjádřeno přijetím závoje z rukou papeže Liberia.
Zasvěcení panen se vždy konalo při významných dnech církevního roku. V Miláně byly panny „zahalovány“ dokonce o Božím hodu velikonočním. Z římských sakramentářů, tedy předchůdců současného misálu, plyne, že byly zasvěcovány o Zjevení Páně.
„Obřad zasvěcení panen patří k nejcennějším pokladům (…) liturgie. Ježíš Kristus totiž zanechal své snoubence církvi jako dědictví drahocenný dar života v panenství. Proto již od apoštolských dob zaslibovaly panny svou čistotu Bohu, a tím přispívaly k růstu krásy i podivuhodné plodnosti Kristova tajemného těla. (…)“ (z dekretu Ordinis dedicationis virginum)
Zasvěcené panenství
Po těchto předběžných úvahách si konečně můžeme odpovědět základní otázku: Čím se ale liší zasvěcené panenství křesťanek od pohanek? U křesťanů nestojí v popředí biologická stránka. Pannou se věřící žena nerodí, ale stává. Svým rozhodnutím se oddává Kristu božskému ženichovi, je to nevěsta Boží moudrosti.
Vzorem zasvěceného panenství není nikdo jiný nežli Maria. Katechismus katolické církve o ní říká (§503): „Maria je panna, protože její panenství je znamením její víry, kterou neoslabila žádná pochybnost, a její bezvýhradné odevzdanosti do Boží vůle (srov. LG 63).“ Tím se nikterak nezpochybňuje Mariina tělesná neporušenost. Panenství obnáší něco většího: je znamením víry a bezvýhradné odevzdanosti!
Taková virginitas je současně plodná: „Svou vírou se stala matkou Spasitele: Maria je blaženější tím, že přijala víru v Krista, než tím, že ho tělesně počala.“ (LG 64)
Závěr
Milovaní, uzavřeme tyto úvahy tím, že je přeneseme do naší současnosti: Člověka nedělá moudrým panenství jako takové.
Chtěli bych povzbudit naše mladší farníky: Ukvapený začátek milostného života nemusí znamenat jen kousavé výčitky svědomí a nižší vyhlídky na moudrost. Já trouba! Neučí se člověk chybami? Upřímné, kající srdce dosahuje odpuštění. Ideál čistoty je společný pro nás všechny, muži i ženy, a rosteme k němu postupně, i za cenu mnoha pádů. (srov. KKC 2343: „Čistota má své zákony růstu. Který prochází úseky poznamenanými nedokonalostí a příliš často hříchem…“) I manželé usilují o čistotu, i když jinou cestou nežli pohlavní zdrženlivost. Když jednou padneme, nevzdávejme se, povstaňme, a právě proto běžme za Kristem. To má větší smysl než oplakávat selhání. Když se člověk poučí ze své nerozvážnosti, nemůže také zmoudřet? Vždy se dá začít. Pán Bůh má stejně rád pannu Kateřinu jako kající Magdalénu.
Varujme se jistého pokrytectví: jsme-li shovívaví k mládencům, když poruší šesté přikázání, neměli bychom být méně chápaví vůči dívkám. Člověk nemá hodnotu pro své panenství či panictví, vždyť je to člověk! Člověk, do nějž Stvořitel vtiskl svůj obraz. Když přijme Krista do svého života, stane se moudrým. Uchovejme si panenské srdce jako Maria, plné víry, již neskolí žádná pochybnost.
