Milovaní!

Dnes si stavíme před oči vzorný příklad dvou ctěných kmetů: Anny, vdovy, kajícnice a prorokyně, i spravedlivého a bohabojného Simeona. Také v naší pospolitosti je mnoho úctyhodných starců a stařenek, zapojených do společného díla.

Požehnán i pokoušen

Každý věk má svoje požehnání, ale i těžkosti. Požehnání stáří se podle Bible nedá vypovědět. Kniha Přísloví prohlašuje: „Šediny jsou čestnou korunou, lze ji získat na cestě spravedlnosti.“ (16,31) Žalm 92. přislibuje: „Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha. Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží.“ (vv. 14-15) Bůh nejraději zachraňoval svůj lid skrze starce, vzpomeňme jen na Abraháma. Uvažte, že sám Bůh se přirovnává v knize Danielově ke „starci velikého věku“: „Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň.“ (srov. 7,9) Podobně vykresluje Apokalypsa Krista (1,12-4), což je možná překvapivé, vídáme-li výjevy Krista mladistvého. Bratři a sestry, jste požehnaní!

Výřečný biblický Kazatel však popisuje i bolestné příznaky stárnutí: slabozrakost, nepohyblivost, nedoslýchavost, vratkost, šediny, ztrátu mužných sil a neodvratnost konce. (12. kapitola)

Milovaní! V duchovní oblastí se toho ve stáří děje mnoho. I když tělo bude chátrat, kéž se duše den ze dne zmlazuje (srov. 2 Kor 4,16)! Léty se nemusejí umocňovat nehezké vlastnosti.

Zpovědní zrcadlo

Jako zpovědník často slýchám od starších lidí, že už nehřeší: „Manžel umřel, a tak se nemám s kým hádat. Rozbouřené hormony mě už také netrápí.“ Proto jsem poprosil o radu naše mladší farníky, jak by vám, milí Simeonové a Anny, mohli pomoci k přípravě na svátost smíření v tomto milostivém létě. Společně jsme pro vás vytvořili jakési zpovědní zrcadlo. Světe div se, nenajdete v něm nezaviněnou zapomnětlivost ani nepozornost při modlitbě.

Shodli jsme se na tom, že svatost nenastupuje věkem, ale věrnou spoluprací s Boží milostí. Ze světového písemnictví známe osoby starců důstojných, ale i pošetilých. Mezi námi nežijí toliko babičky Boženy Němcové, ale i balzacovští otcové Gorioti.

Ďábel nikdy nespí a my bychom jeho úskoky měli umět odhalit. Pokušení, jež budeme uvádět, se nevztahují ke každému starému člověku. Jen poukazují na oblasti, které bývají pro starší bratry a sestry obtížnější.

Zpytování si rozložíme, kvůli přehlednosti, do tří skupin. Naše křesťanské povolání krouží okolo vlitých ctností – lásky, naděje a víry (1Kor 3,13). Kéž naše babičky a dědové dojdou, slovy Písma, k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, ke zralosti, k onomu věku, kdy se na nich uskuteční Kristova plnost. (srov. Ef 4,13) Nestačí prohlašovat: „Nikoho jsem neokradl. Nikoho jsem nezabil.“ Jistě, je třeba jít na hlubinu, hledat tu správnou míru: Jsem léty milosrdnější? Nesu v sobě čím dál zřetelněji rysy Kristovy?

 Láska

A. Nejprve si uvedeme nějaké slůvko z Bible: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (J 13,35) A doplňme ještě jedno poučení Janovo: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah ‒ a víte, že žádný vrah nemá v sobě trvalý a věčný život.“ (1J 3,15)

B. Lásku musíme stále rozpalovat, jinak vyhasne. Ona je duší svatosti, k níž jsou všichni povoláni, mladí i staří. (srov. LG 42 a Katechismus826). Srozumitelně to vysvětluje učitelka církve Terezie od Dítěte Ježíše: „Pochopila jsem, že má–li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska vyhasla, přestali by apoštolové hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít svou krev … Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa … jedním slovem, že je věčná!“ (Autobiografie, B 3v.)

C. Následuje několik sebezpytných otázek:

• Nebyl jsem neústupný? Netrýznil jsem své bližní krutou urážlivostí? Nevydírám je citově?
• Uměl jsem krotit svou mrzutost? Neubližoval jsem ledovým či nevšímavým mlčením?
• Nenarušuji soukromí svým dospělým dětem?
• Neměl jsem rád druhé lidi? Nesmýšlel jsem mstivě?
• Nepomlouval jsem a neutrhal na cti?
• Nepranýřoval jsem vládní a církevní představitele?
• Nenechal jsem v srdci bujet nenávist?
• Uměl jsem přijmout pomoc od druhých? Neshazoval jsem jejich snahu?
• Neupřednostňoval jsem některé své potomky, nebyl jsem stranický? Nejsem nevděčný k těm dětem, které mi pomáhají?
• Přispívám ke svornosti ve vlastní rodině?
• Nezvyšuji hlas bezdůvodně?
• Nejsem naštvaný na druhé jen proto, že jsem nemohoucí?
• Nejsem tvrdý v hodnocení mladého pokolení?
• Miluji upřímně svá vnoučata? Zajímám se o jejich sny? Naslouchám jim? Umím poradit?
• Nezlehčoval jsem potíže jiných, hlavně mladších?
• Nebyl jsem zbytečně podezíravý?
• Neznevažoval jsem příslušníky různých menšin? Nepěstoval jsem ve své duši zhoubné předsudky? Nebyl jsem nesnášenlivý a neochotný přijímat jinakost?
• Neobtěžuji zbytečně druhé svými nemocemi? Nepřehlížím pocitů druhých?
• Nepřehlížím vlastní zdraví? Řídím se zásadami zdravé životosprávy?
• Dívám se na sebe pravdivě?
• Umím se ovládat?
• Nejsem příliš náročný a bezohledný? Nevyžaduji urputně službu hned a teď?
• Nezahrnuji své blízké výčitkami?
• Nejsem zatvrzelý? Odpouštím křivdy?

A ještě tři obecnější otázky:

• Kde vede hranice mezi hrdosti a pýchou?
• Kdy jsem se naposledy zeptal svých přátel: Jak se máš? Nechovám se ješitně, když někdo neprokazuje úctu mým šedinám?

 Naděje

A. Lot prchá z rodné Sodomy a jeho žena se, snad z lítosti, ohlédne a v rázu zcepení, „promění se v solný sloup“. (Gn 19,26) Chyběla jí božská ctnost naděje.

Apoštol říká, že jsme „spaseni nadějí“ (Ř 8,24). O naději se dá opřít. Tato „naděje neklame“ (srov. Ř 5,5).

Křesťan si uvědomuje, že se nachází v poslední době. Vroucně očekává návrat ženichův a volá s Duchem svatým: „Přijď!“ (srov. Zj 22,17)

B. Starý člověk se někdy drží pozemských jistot jak klíště, avšak šťastný vždy nebývá. Vidí oprýskaný dům a zanedbané hospodářství. Nechce se vydat, obrazně řečeno, „do neznámé země“ (Gn 12,1). Útočí na něho pokušení zmaru. Nemá důvod proč žít. Neumí se z ničeho zaradovat. Křesťan, obrněný nadějí, však může být šťastný.

C. Otázky:

• Nezmáhá mě beznaděj? Nebývám zoufalý? Hledám smysl života?
• Očekávám vzkříšení těla a život věčný?
• Nevzývám smrt? Nepěstuji sebevražedné myšlenky?
• Neberu druhým naději?
• Neohlížím se příliš do minulosti?
• Těším se na setkání s Pánem? Neztratil jsem ideály?
• Mám stále ochotu se zlepšovat?
• Jsem spokojený s tím, co mám?
• Kolik času denně myslím na Pána?
• Jsem otevřené mysli? Mám chuť poznávat nové věci?
• Neoplakávám dobu, ve které jsem musel prožít své mládí?
• Nemyslím jen na své výhody?
• Své volební právo uplatňuji i s ohledem na své potomky? Nepodporuji špatné politiky?
• Nebyl jsem nepřející? Nezáviděl jsem?
• Nezaobíral jsem se setrvale majetkovými úvahami?

Víra

A. „Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám.“ velí sv. Pavel a pokračuje, „Vždy se chraňte vírou jako štítem…“ (srov. Ef 6,10nn) Víra je tedy v duchovním boji štítem. Chrání naše srdce před ranami nepřítele. Bez štítu nám jde o život.

B. Ve stáří lze přijít o víru raz, dva. Víra se nikdy nedá předpokládat. Bohu žel, málo si to uvědomujeme. Pouštíme se do všelijakých reforem, ale zajímá nás víra jako taková? Když se zařadíme do křesťanské rodiny či do farnosti, jsi samo sebou věřící. Kde bereš tu jistotu? Sloužíme-li Pánu desítky let, bereme víru za samozřejmou. Máš vrásky a chodíš po celý život do kostela? Tím ještě nedokazuješ, že opravdu věříš.

Různí kazatelé stále meldují: „Přijmi víru, přijmi Ježíše za svého Spasitele.“ Zdá se nám to otravné. Neuvízli jsme však na opačné straně, když se na víru neptáme vůbec?

Nikdo nezažívá tak silná pokušení proti víře jako staří lidé. Připomeňme si praotce Mojžíše, jeho malověrnost u vod v Masse a Meribě (Ex 17), kvůli níž nesměl vejít do země zaslíbené (srov. Dt 32,51). Člověku se krátí pozemské dny, smrt se přibližuje. Existuje vůbec Bůh? Je na tom pomyslném, obávaném druhém břehu někdo? Asi ano, ale možná také ne. Takové neodbytné otázky štípou a koušou.

Než o sobě člověk řekne, že je nevěřící, už dávno předtím se víra vytratila z jeho srdce. Nakonec shledá, že mu víra nikterak nechybí. I tak může vykonat mnoho užitečného. Stáváme se čísly. Dáváme se uvěznit do mřížových tabulek. Porovnáváme se. Kolik se toho děje v blízkých farnostech? Kolik bylo mší, křtů, kolika dvojicím jsme svázali ruce, kolik popelce jsme rozsypali? Vycházely však naše bohoslužebné úkony opravdu z víry?

Ani od našich mladých nežádáme víru, ale chceme od nich, aby nás doprovodili do kostela. Nežádáme po nich víru, ale aby si šli pro „oplatek“. Nežádáme víru, ale aby se dali biřmovat. O víře se v našich rodinách nemluví. Nikdo se kvůli ní nerozčiluje ani nebouří. Velikým trápením pro staré rodiče bývá to, že se jim nepodařilo zasít a rozvinout víru u svých dětí. Nikdy není pozdě. Modlete se za ně a dávejte jim věrohodný příklad křesťana. Boží milosrdenství je bez konce.

Nedávno zesnulý farář v Hutisku, otec Strbák, zdravíval své farníky nezvykle: „Jak se daří tvé duši?“ Jak daří tvé duši, milý Simeone? Jak se daří tvé duši, má milá Anno? Pán Ježíš to říká ještě lépe: Co prospěje, kdybys získal celý svět, ale ztratíš svou duši? (srov. Mt 16,24nn)

Víra nás vede k soustavnému přehodnocování: Máme hledat nejprve Boží království, a to ostatní nám bude přidáno. (srov. Mt 6,34)

Někdy nacházíme víru, kde bychom ji nečekali. O tom pojednává i slavná Kazantsakisova kniha Kristus znovu ukřižovaný. Děj je zasazen do smyšlené řecké vsi za nelehkých časů osmanské správy. Hned v úvodu se tu objevuje k smrti unavený hlouček křesťanů, vypuzených Turky ze svého domova. Pop Grigorij jim odmítne pohostinnost. Zcela pozbyl lidskosti. Nebožáků se zastane jen pastýř Manolios, který je knězem se vší obřadností vyobcován z církve jako neznaboh. Kdo je opravdu věřící? „Nalezne Syn člověk víru, až přijde?“ (Lk 18,8)

C. Otázky:

• Modlím se více než v mládí? Nespokojuji se jen s ranní a večerní modlitbou?
• Nemám bezbožné a rouhavé myšlenky?
• Nejsem vůči víře netečný?
• Nezpochybňuji určité články víry a mravů?
• Co pokládám v životě za důležité? Co pokládám za nepodstatné?
• Neměl jsem nenávist k chudým a přistěhovalcům?
• Nevyčítám Hospodinu své obtíže, svůj osud?
• Nehájím svou pravdu nevybíravě? Připouštím, že i mladší mě mohou poučit?
• Připouštím, že i zkušený člověk se může zmýlit?
• Nelžu?
• Nemařím čas hloupostmi? Neutvářím si obrázek o dnešním světě jen ze sledování zpravodajství? Vzdělávám se důkladně ve své víře, čtu Bibli?
• Neodkládám přijetí svátostí nemocných?

Shrnutí

Milovaní! Ve stáří jde opravdu o holou víru. Víc než kdykoli jindy. „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,13) Kvůli Božímu království se vyplatí vynaložit všechny síly. Nenechte se obrat o svatou naději.

My mladší vám ze srdce děkujeme za trpělivost, s níž zápasíte. Vydržte, prosím, na dobré cestě do posledního dechu, protože „život člověka se pozná – slovy moudrého Sirachovce – podle jeho konce.“ (11,28)