Biblické úryvky:
Jer 20,7-9
Ž 63,2-6.8-9
Ř 12,1-2
Mt 16,21-27
Jeremiáš
Moji milovaní farníci, pomazaní od svatého křtu na proroky!
Dnes bychom se chtěli zahledět na muže, o němž jsme slyšeli v prvním, tedy starozákonním úryvku. Budeme hovořit o Jeremiášovi.
Úvod jakožto srovnání Elijáše s Jeremiášem
Přesně před třemi týdny[1] jsme se zabývali jiným prorokem – Elijášem. Vzpomeňme na jeho peripetie se zbabělým králem Achabem a boj proti Bálovým prorokům na vrcholu hory Karmel, jakož i na setkání s Bohem v tichém vánku.
Elijáš po sobě nezanechal žádnou vlastnoručně psanou knihu. Písemně byly zachyceny pouze ústně předávané osudy. Jeremiáš naopak byl píšící, lépe řečeno diktující prorok.
Jeremiáš působil v judském království a hlavně v Jeruzalémě, kdežto Elijáš se pohyboval na území Království severního.
Oba sloužili Hospodinu za podobně svízelných okolností: Elijáš prorokoval před pádem Samaří, hlavního města Severního království; Jeremiáš před vyvrácením Jeruzaléma, hlavního města Judska, a před odvlečením národní elity do babylónského vyhnanství.
Jeremiášovo nej
Kniha Jeremiáš se však nesoustředí výlučně na dějepravu, ale pojednává o osudech Božího vyvolence; jeho jméno je zmiňováno 131krát, a to napříč všemi kapitolami.[2] Z valné části je dílo psáno v první osobě; čtenář se tak vydává na cestu do hlubin prorokovy duše.
Životopis
Jeremiáš pocházel z kněžské rodiny v Anatót (1,1). Nemusím zdůrazňovat, že kněžství nebylo otázkou zvláštního povolání, nýbrž původu. (Jeremiášovi se zřejmě dostalo též odpovídajícího vzdělání. Kněží neznali jen správný průběh náročné bohoslužby, ale vynikali v mnoha jiných oblastech jako např. lékařství.)
Neoženil se, na Boží pokyn žil v celibátu. Ten byl ovšem v jeho případě chápán spíše jako záporné znamení (16,2-4).
Prorok byl povolán ve třináctém roce vlády zbožného Jóšijáše (640-609), tedy kolem roku 627/626 (srov. 1,2;25,3). Právě v té době upadala asyrská velmoc.
Judské království a Jeruzalém však vzkvétaly, a to i po náboženské stránce (srov. 2Král 22): Jošijáš soustředil všechen kult na chrámovou horu v Jeruzalémě. Jeremiáš byl nejspíš svědkem i toho, jak byly v chrámě nalezeny vzácné biblické svitky (kolem roku 622).
Za panování Jójakíma (609/608-598) začne Jeremiáš útočit na ty, kdo porušují Boží smlouvu a slepě spoléhají na chrám (srov. kap. 7). Za tyto opovážlivé výroky jej pronásledovali i vlastní příbuzní. Otírat si hubu o chrám a dělat ostudu vlastní kněžské rodině bylo neúnosné!
Za vlády Sidkijáše (597-587/586) vychází nad obzor nová mocnost: Babyloňané včele s králem Nabuchodonozorem. Jeremiáš radí králi, aby se jim vzdal. Nevyslouží si nic jiného než nálepku vlastizrádce. Hrozí mu poprava.
Jeruzalém i chrám, předmět naděje a pýchy, padnou popelem. Jeremiáš hořekuje nad zkázou. Po vraždě místodržícího Gedaljáše (srov. kap. 41) je odvlečen vzbouřenci do Egypta (srov. 43,5nn.), kde nejspíš zahynul.
Poslání Jeremiášovo ve své době
Jeremiášovo poslání, jak se dozvídáme z první kapitoly, bylo nevděčné: Podvracet a bořit, ničit a demolovat, stavět a sázet. Skóre 4:2 ve prospěch zkázy. Ani dnes nás tato jeremiášovská misie nemůže vábit. Jakou odezvu měla jeho slova na ten věrný zbytek vlastenců ve Svatém městě? Klidně se snažte, střezte si svou hrdost, využijte svého válečnického důmyslu, ale stejně vám to nic neprospěje. Jeremiáš musel působit na jeruzalémské obyvatele jako opravdový provokatér. Procházel po ulicích a předváděl prorocká znamení nahánějící strach. Odvážní vojáci jej pokládali za zločince, jelikož oslaboval bojovou pohotovost národa.
Ani samotnému Jeremiášovi se služba, jíž byl pověřen, nelíbila. Až nemístně znějí prorokovy nářky při naší zbožné a důstojné bohoslužbě:
Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají. Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. Řekl jsem si: „nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem.“
Rouhavý tón jen trochu zjemňuje navazující žalm:
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Prorokův křik byl výrazem hluboké touhy a poctivého hledání Boží vůle. Jeremiáš by tak rád mluvil o dobru. Vždyť zas a znovu musí kvůli svému poslání snášet příkoří: Jednou ho vplete ostraha chrámu do klády, jindy ho vojáci svrhnou do nádrže s bahnem, aby ho umořili hladem. Jeremiáš opakovaně Hospodinu vyčítá: Proč sis mě vybral? Nebojí se dát najevo svoje pocity: je přeplněn úzkostí. (To vše vlastně stvrzuje pravost Jeremiášova povolání.)
Jeremiášova vyznání z formální stránky se podobají Jobovým nářkům či některým žalmovým pasážím. Prorok jako kněžský syn mohl velmi dobře znát jazyk žalmů a vyjádřit ve stejném duchu své rozpoložení.
Jeremiášův úděl je nerozlučně svázán s osudem národa: Je povolán jako chlapec, od lůna posvěcený; národ byl také svatý ve svém mládí (srov. Jer 2,2-3). Do otroctví je nakonec odvlečen nejen prorok, ale i vyvolený lid.
Jeremiášovo poslání ve světle Nového zákona
Asi nejslavnější Jeremiášovo proroctví je obsaženo v 30. a 31. kapitole, tzv. „knize útěchy“: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.“ (srov. kap. 31)
V čem spočívá novost oné smlouvy? Bude vepsána do srdce, ne do kamenných desek. Boží přikázání nebudeme dodržovat z donucení, ale spontánně. Je to ale vůbec možné? Zcela určitě. Přinejmenším jeden Izraelita tak žil. Bylo mu zcela vlastní, aby plnil Boží vůli (srov. Jan 4,34; 5,30; 14,31 apod.). Je to Ježíš, který při svém vtělení zvolal: „Hle, přicházím, Pane, plnit tvou vůli.“ (srov. Ž 40). Čím více se my budeme podobat Ježíči, Božímu služebníku, tím výrazněji se prorocký příslib splní i na nás (srov. Lk 22,20; 1Kor 11,25-26; Ř 6,3-23; Gal 2,20; Flp 2,13; 1J 2,27; ale také Žid 10,15-24; Flp 3,7-16).
Při pozornějším čtení dnešního evangelia zjišťujeme, že se Jeremiáš Pánu Ježíši podobá ještě v jiné věci:
Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
Jeremiáš je tudíž věrným učedníkem Božího Beránka, který „zapřel sám sebe, vzal svůj kříž a následoval jej“. Protože svůj život ztratil pro Krista, naleznul ho.
Kniha Jeremiáš často bývá přirovnávána k Ježíšovým pašijím: Prorok líčí, obrazně řečeno, poslední hodiny před smrtí izraelského národa. Zároveň mu dodává naději, že z temného hrobu povstane, po návratu z vyhnanství.
Závěr
Velmi dobře tedy chápeme, že v popředí dnešní bohoslužby není Jeremiáš jako takový, ale Jeremiáš jako živoucí ikona, otisk našeho trpícího Pána.
[1] Srov. 19. neděle v liturgickém mezidobí, cyklus A, prorocké čtení: 1Král 19,9a.11-13a.
[2] Uváděné informace dle následujících vysokoškolských skript: G. I. Vlková, Úvod do prorocké a mudroslovné literatury Starého zákona, Univerzita Palackého v Olomouci. Cyrilometodějská teologická fakulta, Olomouc 2007, od str. 29.
