Biblické perikopy:
Tob 7,6-14 (SO *182)
žalm jakýkoli
1Pt (SO )
Mt 5,12a (SO 213)
Bezpodílové vlastnictví
Drazí svatebčané, milovaní bratři a sestry!
Manželé podvojnou ikonou trojjediného Boha
Věříme v Boha, který „přebývá v nedostupném světle“[1]. Mocí svatého Ducha se však stal člověkem a narodil se z Panny Marie, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu. O Vánocích nad tím žasneme těmito starobylými slovy: „Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě.“[2]
Nedivíme se tomu, že v kostelích najdeme řadu výjevů přibližujících Boha, který má lidskou tvář. Stačí pozvednout zrak k absidě našeho farního kostela. Vida, malba Nejsvětějšího Spasitele!
Tato znázornění bývají vyrobena z různých surovin: jednou z kamene, jindy ze dřeva… Známe však ikony úplně jiného ražení: z masa a kostí, s tlukoucím srdcem! Přesně tak, „živý člověk je totiž Boží slávou“[3]. Býti stvořeni k obrazu a podobě Boha. Jak ohromné! V některých chrámech výzdoba schází docela. Opravdu schází? Jak se to vezme. Po soškách a jiných dílech tam sice není památky, ale přesto jsou při bohoslužbě plny živoucích ikon, plny zbožných duší.
Milý Marku a Martino, dnes jste zaujali místo u oltáře; díky manželské svátosti se stanete jakousi podvojnou ikonou Boha trojjediného, úchvatnější nežli gotický retábl o dvou křídlech. Velmi vám přeji, aby v následujících letech byla pro tento svět zřetelnější, čitelnější a výmluvnější.
Jaký je Otec a Syn a Duch svatý, takoví máte být i vy – křesťanští manželé: Otec se od věčnosti vydává Jednorozenému; Syn jeho lásku beze zbytku opětuje. Totéž projevíte dnes i vy: „Já Marek odevzdávám se tobě a přijímám tě za manželku. – Já Martina odevzdávám se tobě a přijímám tě za manžela.“
A to není vše: Bůh nemá nic kromě sebe samého. Dává tedy sám sebe. Je tedy chudákem i boháčem. Otec nemá nic svého; Syn nemá nic svého. Sám Ježíš o tom hovoří, když nadešla „jeho hodina“: „(Otče svatý), všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje.“ (srov. Velekněžskou modlitbu J 17,10; ale také rozmluvu otce ke staršímu synu v Lk 15,31) Nemít nic vlastního, jen to, co sdílím s druhým. Nemít nic a přitom vše. Budete se, Marku a Martino, držet při svém slibu za dlaně, jako byste chtěli sdělit: „…jsem jen ubohý člověk, poklad můj jsou dvě prázdné ruce a čisté srdce tobě oddané.“ (zpěvník Hosana, píseň „Apoštolská“)
Lidé často podléhají představě, že Bůh je něco jako rozmarný a rozmařilý král z pohádek či svrchovaný orientální vladař: Rozhazuje „krupobití, sníh a mlhu“ (Ž 148,4), kurděje i mor, dolary i eura, naftu i suchopárnou poušť. On však neobývá paláce ze slonoviny, neoplývá stády ani potoky vinného moštu. Všeho se vzdal, z lásky k ubohému člověku. Každého sobotního večera se modlíme působivý chvalozpěv z Listu svatého apoštola Pavla Filipanům: „Kristus Ježíš, 6 ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (2. kapitola)
Milý Marku a Martino, zakoušejte trojiční lásku, která sjednocuje, leč nezotročuje. Je to láska, v níž poslušnost není podřízeností, ani štědrost újmou. Láska, v níž vládnout znamená sloužit. Láska, která vše opouští a všechno nalézá. Kolika místy z evangelia bychom to mohli doložit? Láska bohatá v chudobě. Kdo opravdu miluje jako trojjediný Bůh, nemívá ani zapotřebí poměřovat se s druhými.
Bezpodílové vlastnictví
U svatební tabule jídají novomanželé z jednoho talíře, jedním příborem (někdy jim škodolibě podstrčí i děravou lžíci)! Asi to čeká i vás, Marku a Martino. Třebaže se moc nenajíte, i tak se nasytíte. Jak vtipně vystihli moudří předkové podstatu manželského soužití! Už nebudete moci říkat: „To je můj kus masa, na to ani nesahej.“ Strohým jazykem práva, vaše první okoušení bezpodílového vlastnictví.
Tomu, kdo miluje, stačí tak málo! Dokonce mu zůstane dost i na rozdávání. Opakující se zázrak rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb (srov. např. Mk 6,41)! Nepozná se pravá láska též podle toho, že překypuje?
Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)
Vraťme se ještě na chvilinku k bezpodílovému vlastnictví manželů; když se nad tím zaklínadlem zamyslíme, zjistíme, že nese rysy křesťanské způsobu života. Vůbec se nehodí do ovzduší dravého tržního světa. Předhodit všanc úplně všechno a neponechat si žádné záruky, obejít se bez předmanželské smlouvy, nemusí být výrazem pošetilosti, ale hluboké oddanosti. Jako prvotní křesťané setrvávat pospolu, míti všechno společné a rozdělovat podle toho, jak kdo potřebuje (srov. Sk 2,44b-45).
Apoštol Pavel radí věřícím manželům: „Žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás.“ (srov. Ef 5,2a-21-33 – Svatební obřady *194) Klíčové je tu ono příslovce „zcela“.
Není důležité, kolik do společného života přinesl Marek a kolik Martina. Hlavní je, že dali všechno, jako chudá vdova z evangelia (Mk 12,42 a par).
Dovolte v této souvislosti jednu úsměvnou vzpomínku: Na maminčinu svatbu babička prozíravě šetřila a chystala náležitou výbavu. Mám za to, že se to dělá i dnes. Tatínek však pocházel z opravdu chudých poměrů a přinesl si do nové domácnosti pouze jedny trenýrky. Když se k tomu ovšem přidala jeho obdivuhodná zručnost a pracovitost, dostatečný kapitál do začátků!
Šalamounský závěr
I vy dáte, milí snoubenci, do budování útulného domova. Kolik plodů vyraší na vaší manželské zahradě! „Blaze muži, který se bojí Hospodina. Jeho manželka bude jako plodná réva, jeho synové jako výhonky oliv.“ (srov. Ž 127) Tím nejvzácnějším drahokamem v manželské pokladnici nechť jsou vaše děti. Ony budou v jistém smyslu zhmotněním manželského pouta, pouta nerozlučitelného. Ony budou odrážet Ducha svatého, zosobněnou lásku Otce a Syna.
Kdybyste se je snažili – ve slabé chvilce či návalu zlosti – rozetnout „spravedlivě“ ve dví (snad jako v tom příběhu o moudrém králi Šalamounovi), ničeho nedosáhnete. V každé ručičce, v každém kloubu, vlásku, ba v každé titěrné buňce budete vždycky oba. V každé oční panence se budete zračit společně.
Co Bůh spojí, člověk nikdy nerozdělí!
[1] Srov. Čtvrtou eucharistickou modlitbu.
[2] Srov. První vánoční prefaci, která je připisována svatému papeži Lvu Velikému.
[3] Svatý Irenej z Lyonu, Adversus haereses IV,20,7.
