Milovaní!
Pozvání Joba do našeho středu
Stojíme v plném kostele a já mám radost, že se stále umíme s našimi zesnulým loučit jako křesťané. Já jsem si ale dnes dovolil pozvat ještě jednoho člověka, trochu zvláštního. Pohled na něj je bezútěšný, poněvadž trpí nehezkou kožní chorobou. Přesto si myslím, že nás může obohatit. Jeho jméno je Job.
Chtěl jsem, aby se k nám obrátil hned v úvodu bohoslužby a on souhlasil. Od tohoto ambonu k nám promluvil takto: „Věřím, že můj Vykupitel žije a že v ten poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.“ (srov. 19,23-29)
Tato vyznavačská věta, opatřená melodií, zazní dokonce ještě jednou, a to nad tělem naší zesnulé sestry Ireny, a to při obřadu posledního rozloučení. Je to zpěv, který se v našich moravských podmínkách zpívá při této příležitosti nejčastěji.
Jobovo vyznání není v křesťanské zádušní bohoslužbě žádnou novotou. Naopak, je bezpečně doloženo přinejmenším od šestnáctého století.[1] Postavě onoho biblického je věnována nemalá pozornost.[2]
Jobova postava
Kdo je ale tím opakovaně zmiňovaným Jobem, který se najednou ocitl v našem smutečním shromáždění?
Bible ho líčí jako muže bohabojného, spravedlivého, věrného, jejž stihlo těžké trápení. Pozbyl svůj majetek. Čert to vem! Na penězích nezáleží. Ale on přišel též o své děti, to nejdražší, čím se těšil. Nakonec onemocněl on nakažlivou kožní chorobou. Trýzeň těla.
Na Jobově straně nestojí ani jeho žena, krutě jej svádí k nevěře: „Nač máš být dál bezúhonný? Zlořeč Bohu a zemři.“ (2,9; dle Jeruzalémské bible) Není divu, že ji francouzský malíř Georges de la Tour, mistr umělého světla, znázornil jako ďábelskou postavu v rudém hávu, naklánějící se nad zuboženým chotěm. Žádné povzbuzení, jen samé výčitky. Trýzeň ducha.
A co Jobovi přátelé? Nestojí za mnoho. Návštěva nemocného by neměla být vyčpělou zdvořilostí. Není nic ošklivějšího nežli strojená návštěva. Jobovi návštěvníci se však ve svých řečech uchylují k levným, pobožným a jedovatým frázím. Dokonce jej bezostyšně obviňují: Za své nemoci si nejspíš můžeš! Nuže, zamysli se! Čiň pokání!
Biblický trpitel musí jejich neúnosné mudrování rázně ukončit: „Kéž byste konečně zmlkli (…) Vaše připomínky jsou pořekadla z popela. (…) Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi.“ (srov. 13,5.12; 19,2) A právě zde, moji milí, zazní Jobovo věrovyznání: „Věřím, že můj Vykupitel žije a že v ten poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.“ Toto Credo-Věřím není nijak triumfální. Spíš posluchače ještě více pobouří. Jeho obsah se jim zdá rouhavým. Ano, pravá víra nebývá okázalá a naše okolí ji často vůbec nedocení.
Překladatelský oříšek
„Věřím, že můj Vykupitel žije a že v ten poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.“ Tato věta zní plynule. Máme však spoustu jiných, velice odlišných překladů.[3] Žádný si s hebrejskou předlohou neumí uspokojivě poradit. Je totiž složitá a významově bohatá.
Rozbor responzoria
Jaké je jejich hlavní sdělení?[4] Těžce zkoušený nepochybuje, že jednou bude učiněno spravedlnosti zadost: Job již věří v život, který ani smrt nezničí.
Řecký překlad, zvaný Septuaginta, mluví „o dnu posledním“ (acharon). Jednou nadejde den, kdy se pravda a spravedlnost jasně ukáže[5]. Překlad latinský, kterému říkáme Vulgáta, jde ještě dál, když říká doslova „v den nejposlednější vstanu ze země (tj. z hrobu)“ (v. 25b). Tím odkazuje k poslednímu soudu.
Biblické verše vyjadřují Jobovu neotřesitelnou jistotu, že spatří Boha. Není podstatné, jak ho uzří, zda „ve svém těle“ či nikoli. Job nevěří, je si naprosto jist, že uvidí Boha právě on, ne někdo jiný.[6]
„Můj Vykupitel žije.“ Tato starodávná slova se naplnila na našem Pánu Ježíši Kristu. Za vykupitele (hebrejsky go´el) býval v Mojžíšově zákoně označován nejbližší příbuzný, který měl povinnost ujmout se potřebného v krajní nouzi. Ale co když se nikdo takový nenašel? Co když celá přízeň vymřela? Kdo se zastane sirotka a vdovy? Jejich obhájcem je samotný Bůh. Křesťané se utíkají tváří v tvář smrti ke svému božskému Vykupiteli. V nikom jiném nemáme zastání. Ze smrti věčné nás může vysvobodit jen on, „prvorozený mezi mnoha bratřími“ (Řím 8,29). Život věčný pak spočívá ve vidění Boha, ve vidění Otce, což opakovaně prohlašuje svatý apoštol Jan[7]. „Já ho uvidím!“
Můj Vykupitel „povstane nad prachem“. Slovesa „postavit se“ se užívá docela často ve Starém zákoně ve smyslu svědecké výpovědi. V žalmu dvanáctém se kupříkladu píše: „Pro nešťastníka, jehož okrádají pro chudáka, jenž sténá, nyní povstává sám, prohlašuje Jahve zajistím spásu těm, kdo po ní žízní.“ (v. 6) Hospodin slibuje, že se svých věrných při posledním soudu ujme. Bůh zde nevystupuje jako soudce, nýbrž obhájce. Velmi pěkně na to pak navazuje svatý Jan, když nazývá Ježíše naším „obhájcem u Boha“ (1J 2,1). Přimlouvá se za nás ode dne svého nanebevstoupení (srov. např. J 14,16 a Žd 7,25).
„Ve svém těle.“ Někde nacházíme ještě působivější obrat: „ve své kůži“. I bez té rozdrápané kůže se Bůh svého spravedlivého ujme.
„Poslední povstane nad prachem.“ Job zde věnčí Boha starobylým titulem. „Poslední“. Toto jméno prochází celou Biblí. Dvakrát se s ním setkáváme u Izajáše. Uveďme si jenom citaci ze 48. kapitoly: „Já jsem první a já jsem také poslední.“ A nakonec je třeba zmínit i knihu Zjevení, kde se Ježíš představuje jako ten, kdo je první a poslední, alfa a omega (1,17-18 a 22,13)? No, přece Pán času! My dnes stojíme právě před Pánem našich dni i celých dějin. Není náhodou, že na velikonoční svíci plápolající při těle naší sestry jsou vyznačena ona dvě řecká písmena: alfa a omega.
Tolik několik kusých biblických poznámek.
Poselství Jobova vyznání v naší liturgii
Jaké je tedy ústřední poselství Jobových slov v naší liturgii. Na co klade důraz? Věříme v tělesné zmrtvýchvstání: „ve svém těle uvidím Boha, uvidím ho já a ne jiný“. Věříme také, že k tomuto vzkříšení dojde při posledním soudu.
Shrnutí osobní
Milovaní bratři a sestry! Naši sestru Irenu jsem dobře znal. Mohu dosvědčit, že při všech životních, často vleklých, těžkostech zůstala věřící křesťankou. Její víra obstála, i když se rodila z výhně žalu. Obyčejná žena, ale s opravdovou vírou.
Řekli jsme si, že Job ze všech drtivých zkoušek vyšel posílen. O svou víru bojoval v srdci a úcty vyznával víru. „Nahý jsem vyšel z mateřského lůna, nahý se tam vrátím. Jahve dal, Jahve vzal; buď Jahvovo jméno pochváleno.“ (1,21) – „Přijímáme-li štěstí jako dar od Boha, nemáme stejně přijmout i neštěstí?“ (srov. 2,10)
My jsme se dnes věnovali tomu nejkrásnějšímu z jeho vyznání: „Věřím, že můj Vykupitel žije a že v ten poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.“
Jako kněz a zpovědník nepochybuji, že tato slova dnešní liturgie o naší drahé sestře Ireně vypovídají pravdivě. Tím je i naše dnešní slavnost skutečnou slavností víry.
[1] Bezpečně je známe už tzv. hodinek za zesnulé, které jsou součástí Římského breviáře, vydaného po tridentském koncilu. Breviarium Romanum ex decreto SS. concilii Tridentini restitutum summorum Pontificum cura recognitum. Editio princeps (1600). Edizione anastatica, Introduzione e Appendice (Monumenta Liturgica Concilii Tridentini 3), ed. M. Sodi – A. M. Triacca, Libreria editrice Vaticana, Città del Vaticano 1999.
[2] Viz pozn. 116.
| Typické vydání pohřebních obřadů:
Credo quod Redemptor meus vivit et in novissimo die de terra surrecturus sum; Et in carne mea videbo Deum salvatorem meum. V. Quem visurus sum ego ipse et non alius et oculi mei conspecturi sunt. Et in carne mea videbo Deum Salvatorem meum. V. Reposita est haec spes mea in sinu meo. Et in carne mea videbo Deum Salvatorem meum.
Znění dle Weberova kritického vydání Vulgáty[3]: Scio enim quod redemptor meus vivit et in novissimo de terra surrecturus sim et rursum circumdabor pelle mea et in carne mea videbo Deum quem visurus sum ego ipse et oculi mei conspecturi sunt et non alius reposita est haec spes mea in sinu meo |
Překlad P. Zdeňka Švédy (1967) zhudebněný P. Mag. Josefem Olejníkem:
Věřím, že můj Vykupitel žije, a že v den poslední ze země zase vstanu. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého. Uvidím ho já, a ne jiný, mé oči ho uvidí. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého. Věčné odpočinutí dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. A v svém těle uvidím Boha, Spasitele svého.
PO: Věřím, že můj Vykupitel žije, věřím, že v poslední den z prachu vstanu. * Vstanu z mrtvých a uvidím Boha, svou spásu. Já ho uvidím, uvidím na vlastní oči. Vstanu z mrtvých a uvidím Boha, svou spásu. Hluboko do srdce vložil mi naději. Vstanu z mrtvých a uvidím Boha, svou spásu. |
[4] Tím, že Mag. Olejník znotoval requiem i valedictio dávno před vydáním českých Pohřebních obřadů, se vysvětlují i značné odlišnosti v překladu [srov. Josef Olejník, Obřadní graduál. Liturgické zpěvy pro mše spojené s určitými obřady, mše za různé potřeby, votivní mše, pohřební obřady a mše za zemřelé (ed. Vladimír Pavlík), Matice cyrilometodějská, Olomouc 2014, od str. 143]. Pro zajímavost jsem připojil jednak znění liturgické, tak text, který najdeme v kritickém vydání Vulgáty.
[5] Bič, Výklady III. Ke Starému zákonu. Knihy naučné. Jób. Žalmy. Přísloví. Kazatel. Píseň písní, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, str. 136.
[6] Srov. Výklady III. Ke Starému zákonu. Knihy naučné. Jób. Žalmy. Přísloví. Kazatel. Píseň písní, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, str. 138.
[7] Srov. např. Ž 17,15: „Až procitnu, nasytím se pohledem na tebe.“
