Milovaní synové Boží, milované dcery Boží!
Ježíš mluví o Otci
Už dlouho jsem napálený na evangelistu Jana. „16,15a Všechno, co má Otec, je moje.“ „16,28 Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; zase opouštím svět a jdu k Otci.“ Otec, Syn, Otec, Syn, Otec, Syn. Pořád dokola jedna a táž písnička. Člověk se v tom zcela ztrácí a skoro otupí. Co asi prožívali Ježíšovi posluchači? I oni mohli být zaskočeni tímto kolovrátkem.
Otec a Syn v Orientě
V Janově chápání se docela jasně odrážejí, a nemohou neodrážet, dobové představy. Jak byla uspořádána tehdejší společnost? Otce a jednorozeného pojilo jedinečné pouto a je tomu v orientálních rodinách dodnes.
Pěkně o tom pojednal Franz Werfel ve svém úchvatném románu Čtyřicet dnů (1933). Hlavními hrdiny celého příběhu nejsou udatní arménští bojovníci bránící se osmanské přesile, leč dva muži, otec a syn, arménský důstojník Gabriel Bagradian a jeho milovaný třináctiletý Štěpán. Zpovzdálí si prohlíží svou krev a přemítá:
Otec a syn v Orientě! To se dá jen stěží porovnávat se vztahem, jaký k sobě mají rodiče a děti v Evropě. Kdo vidí otce, vidí Boha. Neboť takový otec je poslední článek nepřetržitého řetězce předků, který spojuje člověka s Adamem a tím s počátkem všeho stvoření. Leč i ten, kdo vidí syna, vidí Boha. Neboť takový syn je nejbližší článek řetězu, který spojuje člověka s Posledním soudem, s koncem všech věcí a s vykoupením. Může snad vztahu tak posvátnému nevévodit ostych a málomluvnost?[1]
Jak krásný námět, sledovat své dítě, svého kluka! Dělá to tajně, hlavně aby své citové rozrušení neprozradil.
Když se Kristus utíká ve známých řečech ke stejným vyjádřením, popisuje tedy to, co bylo tehdejší kultuře hluboce vlastní: Vztah k Otci je vskutku výjimečný.
To ale významně naráží na naši současnost. Kde najdeme tu správnou, vzorovou rodinu? Jaké postavení v celé té soustavě má žena-manželka? Jak jsou zajištěna práva sourozenců? Jaká je výchovná úloha otců?
Vidíte sami, Jan rozhodně vyvolává mnoho kontroverzí. Když jej slyší osoby poznamenané neutěšeným rodinným zázemím, mohou být roztrpčeni; tím opěvovaným souladem otce a syna, tou vyvolenou výlučností, tím záhadným tajnůstkářstvím. Ano, otcové mají autoritu. To je ale neopravňuje k nevybíravým postupům.
Každá rodina je samorostem. Jiné vztahy, jiné zvyky, jiné vyjadřování. Jen občas se zkušenost dvou rodin překrývá. Co je opravdu nadčasového v rodinném uspořádání? Nevím. Některé úvahy možná zůstanou bolavé po celý život.
Věřím v jednoho Boha Otce
Není divu, že k tajemství Božího otcovství nedospěje každý věřící. Může zůstat vyznavačem Boha, aniž by se bytostně setkal s Otcem. Otcovství pak zůstane němým článkem, který se jej osobně nedotýká, anebo dotýká příliš.
Milovaní bratři a sestry, křesťané! V letošním roce se připomíná 1700 let od nicejského koncilu. Vyznání víry, jež z něho vzešlo, nezačíná slovy „Věříme v jednoho Boha“. Opravdu jsem se nepřeřeknul. Začíná podstatně jinak: „Věříme v jednoho Boha Otce všemohoucího.“
V otcovství nalézáme božství. Pro Ježíše bylo nepochybně prvním z pojmenování „Otče“. O tom se můžeme přesvědčit především v evangeliu podle Jana. Před Lazarovým vzkříšením Ježíš pozvedá oči vzhůru řka: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.“ (srov. 11,41) V řeči na rozloučenou opět oči zvedá, se slovy: „Otče, přišla má hodina.“ (srov. 17,1) Nuže, pokaždé říká „Otče“. Všimli jste si, že se ani jednou v celém rozsáhlém čtvrtém evangeliu neužije oslovení „Bože“, a to ani na Golgotě? I Lukáš se Janovu podání blíží, když zapsal následující slova Ukřižovaného: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (23,46)
Ježíšovy žalobce velice dráždilo, že nazýval Boha svým Otcem. I my můžeme lidi okolo sebe rozčilovat tím, že nazýváme Boha Otcem. I nás samotné to může vytáčet, pokud máme s otcovstvím špatné zkušenosti.
Vyznávat Otce nebeského není tak lehké, jak se zdá. Vyznávat Otce nebeského není ničím chladným. Kolik učenců mluví raději o „Bohu“ nežli „Otci“? Zabývají se jím jako předmětem zkoumání. My však věříme v Otce, a to bude vždy velice důvěrné konání.
Setkat se s Otcem
Nejprve jsme poznali Otce, pak teprve Boha.
Eucharistie u křesťanů začíná stejným oslovením jako Kristova velekněžská modlitba: „Otče svatý“. „Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, Otče svatý, všemohoucí věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (druhá eucharistická modlitba)
To se odráží i při výuce náboženství. Nezřídka začínáme pojednáním o Bohu jediném, pak teprve přejdeme k Bohu Otci. Vždyť je to postavené na hlavu! Neměly by jenom vzít v úvahu, že Bůh existuje. Kéž by spíše navázaly vztah k Otci, v němž následně rozeznají Boha všemohoucího.
Položili jsme dnes spoustu otázek a dali málo odpovědí. Ano i to je typické pro naše křesťanství. Více se zastírá, než poodkrývá. Není jiné cesty než stávat se „maličkými“, jimž se Boží království zjevuje.
Smíme nazývat Boha Otcem
Milovaní, odvažuji se říci, že jen stěží najdeme modlitbu, která by byla tak náročná jako Otčenáš. Pokud se někomu z nás zdá snadná, měl by se zamyslet: Opravdu jsi s ním srostl tak hluboko? Nebereš svůj vztah k nebeskému Otci za příliš samozřejmý?
Listoval jsem v duchovních poselstvích jedné pravoslavné věřící (Vassula Rydenová). Zaujalo mě, čím její duchovní cesta začala. Měl se jí ukázat strážný anděl a vyzvat ji: „Pomodli se Otče náš!“ Vůbec jej neznala. Musela se mu naučit. Musela se naučit správnému přednesu. Musela si osvojit pocity dítěte, před nebeským Otcem či v náručí Otcově. A trvalo jí to mnoho, mnoho času.
Týden modliteb za jednotu křesťanů je dobou příhodnou, abychom se ji pomodlili i my. Jestlipak se nám to podaří? Milovaní, zjistíme-li, že je to opravdu těžké, hurá! I to je totiž důležitá duchovní zkušenost.
[1] F. Werfel, Čtyřicet dnů, Vyšehrad, Praha 1988, str. 85.
