Milí farníci!
O minulé neděli, o slavnosti Nejsvětější Trojice, se v našem kostele udílelo při společné bohoslužbě pomazání nemocných. Bývá to výjimečný okamžik pro naše oslabené bratry a sestry, který se nabízí v naší farnosti jednou ročně. Církev však našim drahým nemocným nabízí řádnou svátostnou posilu pro každý den, a tím je – svaté přijímání.
Oratio post communionem obecně
Rád bych při tomto kázání vyšel z jednoho textu mše svaté, který obyčejně stojí stranou našeho zájmu. Je to takřečenou modlitba po přijímání. Řekněme si o ní nejprve něco obecného:
Ve světle dějin nepatří k těm nejstarobylejším. Tato orace dokonce ani není zmiňována ve Veronském neboli Leoniánském sakramentáři, tom nejstarším římské církve. V ostatních pramenech mívá různé označení. Její současný název „Post communionem“ vlastně navazuje na misál tridentský („postcommunio“).
Tyto modlitby jsou v našem římském prostředí i ze slohového hlediska vcelku prosté a dlouhé nebývají.
Nezřídka žánrově připomínají vzývání Ducha svatého, tzv. epiklézi, na přítomným shromážděním.[1] O tom jsme mluvili o letnicích. Objevují se tu slovesa jako „Respice“, tzn. Shlédni apod.
Touto modlitbou předsedající kněz završuje obřady přijímání. To je důvod, proč se někdy přednáší přímo od oltáře.
Jaký je vůbec její význam a poslání? Prosíme v ní „za užitek slaveného tajemství“[2].
Plody dnešního přijímání
Jaké plody a milosti svatého přijímání si budeme vyprošovat dnes?
Prosíme tě, milosrdný Bože, dej, ať nás léčivé působení této svátosti zbavuje špatných sklonů a přivádí nás k tomu, co je správné. Skrze Krista, našeho Pána.[3]
Oním kýženým účinkem svatého příjímání je tedy „léčivé působení“, v latině „medicinalis operatio“.
Pro někoho to může být překvapení. Pro jiného naopak nikoli.
Výrazně se pletou ti, kdo si posilu v nemoci spojují výhradně s pomazáním nemocných. Pomazání požehnaným olejem není významnější svátostí než Eucharistie. Vždyť v pomazání Kristus působí svou silou, zatímco v Eucharistii je přítomen podstatně. Jakpak by nyní neposiloval v tělesné slabosti eucharistický Kristus, který se kdysi neduživých dotýkal a uzdravoval je?
Jaké štěstí, že nemusíme brázdit stovky kilometrů za indickým knězem, aby na nás vložil ruce, a poskytl nám úlevu. Kdekoli je eucharistie, tam je také „léčivé působení“.
Eucharistie skutečně uzdravuje. Je to pravý lék pro všechny lidi. Neříká koneckonců kněz či jáhen, když čistí vnitřek kalichu: „Přijetí svátosti tvého těla a krve, Pane, ať nás posilní a stane se pro nás lékem nesmrtelnosti.“[4]? Remedium sempiternum – věčný lék, protijed, prevence; to vše se mi honí hlavou při tom latinském výrazu.
Vždyť každý z nás je nějak chorý. Latina užívá slova „infirmus“, což znamená nepevný. Díky přijímání se tedy zpevňujeme, abychom ustáli na svých nohou. Mohou na nás dorážet jakkoli. S Kristem obstojíme.
Nemocní lidé by se neměli shánět na prvém místě po svátosti pomazání, ale měli by den za dnem pěstovat eucharistickou zbožnost a duchovnost. Bezvýznamné není ani přijímání duchovní, kterým rozněcujeme touhu po Pánu. I zde platí známé úsloví: „Svatá touha roste čekáním.“ Nemůžeš do kostela? Podívej se aspoň z okna na kostelní věž a pozvi Spasitele do svého srdce!
Kněz přináší nemocným svaté přijímání
Někdo se zeptá: „Proč bych si měl v nemoci zavolat domů kněze, jáhna či jiného pověřeného bratra? Co se vlastně při takové návštěvě odehrává?“ Na to je jednoduchá odpověď. Kněz mi přináší Eucharistii, aby mě posilovala, zas a znovu, abych nezemdlel, vytrval v dobrém až do konce a víru uchoval, abych doběhl domů, do nebe. Víme, že náš pozemský závod nejednou připomíná vyčerpávající překážkový běh. Eucharistie je pokrm vhodný pro každou etapu naší cesty.
Církevní Otcové o Eucharistii pro nemocné
O „léčivém působení“ Eucharistie hovoří nezřídka i církevní otcové. Uvedeme si jen dva krátké příklady:
Cesarius z Arles v mnoha ze svých kázání útočí na všelijaké nešvary v galikánském prostředí. R. 503 nebo 504 tvrdě odsuzuje honbu některých nemocných křesťanů za čaroději:
„Pokaždé když dolehne nějaká slabost,“ radí, „ať přijímá dotyčný tělo a krev Kristovo; pak ať maže své tělo, aby se naplnilo to, co je psáno: „Je někdo nemocen, ať dovede starší, ať se nad ním modlí mazajíce jej olejem: modlitba víry zachrání nemocného, a Pán jej pozvedne; a je-li ve hříších, budou mu odpuštěny.“ (Jak 5,14-15) Vizte, bratři, neboť kdo je v nemoci a běží do [2239] kostela přijímat, zaslouží si obdržet zdraví těla a odpuštění hříchů. Jestliže se mohou v kostele najít oboje dobra, proč na sebe ubozí lidé uvalují prostřednictvím zaříkačů, skrze prameny a stromy i ďábelské střapce, skrze písmena, věštce, vědmy a ty, kdo vrhají los, mnohá zla?[5]
Krásné, výmluvná a nadčasové.
V tomtéž duchu se nese i kázání Eligia z Noyon ze 7. století:
Kromě toho kdykoli dolehne nějaká nemoc, ať se nevyhledávají zaříkači, věštci, vrhači losu, ani ti, kdo kouzlí pomocí pramenů či stromů nebo ti, kdo vyrábějí ďábelské střapce. Ten však, kdo trpí nemocí, ať důvěřuje samotnému Božímu milosrdenství, s vírou a zbožnosti až přijímá Eucharistii Těla a Krve Kristovy; ať požádá od církve požehnaného oleje, [0529B] a pozvedne jej Pán; bude přijímat nejen zdraví těla, ale i duše a naplní se na něm to, co Pán přislíbil v evangeliu řka: Vše totiž, oč budete prosit v modlitbě věříce, dostanete (Jak 5,15; Mt 21,22)[6]
Závěr
Tyto naše úvahy pěkně shrnuje Katechismus katolické církve (1394). To bude poslední, kratičká citace:
Jako tělesný pokrm slouží k tomu, aby obnovil ztracené síly, tak eucharistie posiluje lásku, která má v každodenním životě sklon slábnout; takto oživovaná láska zahlazuje všední hříchy. Když se nám Kristus dává, oživuje naši lásku a dává nám schopnost zbavit se nezřízeného lpění na tvorech a zakořenit se v něm. (…)
Milovaní bratři a sestry! Není-li nemoc vážná natolik, že ohrožuje na životě (což ale platí též o pokročilém věku), spěchejme k Eucharistii. Pokud je nemoc skutečně vážná, nezdráhejme se ani pomazání nemocných. Tím se připodobníme trpícímu Kristu.
Bratři, nechme se léčit účastí na Eucharistii. Dovolme to Kristu!
[1] Srov. V. Raffa, Liturgia eucaristica. Mistagogia della Messa: dalla storia e dalla teologia alla pastorale pratica (Bibliotheca «Ephemerides Liturgica» – Subsidia 100, ed. A. Pistoia – C. Braga), Centro liturgico vincenziano, Roma 20032, str. 577.
[2] Srov. IGMR 89.
[3] „Tua nos, Domine, – medicinális operátio, – et a nostris perversitátibus – cleménter expédiat, – et ea quae sunt recta pedúcat.“
[4] „Quod ore sumpsimus et pura mente capiamus et de munere temporali fiat nobis remedium sempiternum.“
[5] Quoties aliqua infirmitas supervenerit, corpus et sanguinem Christi ille qui aegrotat accipiat: et inde corpusculum suum ungat; ut illud quod scriptum est impleatur in eo: „Infirmatur aliquis, inducat presbyteros, et orent super eum ungentes eum oleo: et oratio fidei salvabit infirmum, et alleviabit eum Dominus; et si in peccatis sit, dimittentur ei.“ (Jacobi V, 14 et 15) Videte, fratres, quia qui in infirmitate ad [2239] ecclesiam cucurrerit, et corporis sanitatem recipere, et peccatorum indulgentiam merebitur obtinere. Cum ergo duplicia bona possint in ecclesia inveniri, quare per praecantatores, per fontes et arbores et diabolica phylacteria, per characteres et aruspices et divinos vel sortilegos multiplicia sibi mala miseri homines conantur inferre. (PL 39,2238)
[6] Praeterea quoties aliqua infirmitas supervenerit, non quaerantur praecantatores, non divini, non sortilegi, non caragi, nec per fontes aut arbores, vel bivios diabolica phylacteria exerceantur; sed qui aegrotat, in sola Dei misericordia confidat, et Eucharistiam corporis et sanguinis Christi cum fide ac devotione accipiat, oleumque benedictum fideliter ab ecclesia petat, unde corpus suum in nomine Christi ungat, et secundum apostolum oratio fidei salvabit infirmum, [0529B] et allevabit eum Dominus; et non solum corporis, sed etiam animae sanitatem recipiet, complebiturque in illo quod Dominus in Evangelio promisit, dicens: Omnia enim quaecunque petieritis in oratione credentes, accipietis (Jacob. V, 15; Matth. XXI, 22). PL 87,529
