Milí farníci!
Úvod
Vždycky mě těší a zaujme, že o Vánocích navštěvujete hojněji rodinné hroby. Zvlášť bolavé to bývá pro ty, kterým někdo blízký v uplynulé době odešel na věčnost.
Zažíháme svíčky nad těmi drahými těly a modlíme se za jejich věčnou spásu. Jako by i tyto duše měly mít svůj podíl na radosti a naději těchto svátků. Jako by i jim mělo být znovu zvěstováno: „Nám, nám, narodil se.“
To konávali o Vánocích i naši předkové odnepaměti.
Výklad
Včera jsme mluvili o výtvarném umění a prohlíželi nepravý lžibetlém. Rozhodli jsme se, že o „bohatého jéžiška“ nestojíme, leč prahneme po tom chudém ve stáji.
Ponořme se dnes, na malou chvilku, do umění slovesného. I básníci nám mohou přinést velké požehnání.
Již na gymnáziu jsem si mimořádně oblíbil Bohuslava Reynka. Byl to vlastně první katolický básník, s nímž jsme se důvěrněji sblížil. Verše, které nyní přednesu, se rodily v době vánoční, i když na první poslech postrádají vánočních námětů.
Zimní večer
Sám a sám jsem; v kamnech svítí.
V krvi počíná se dníti.
V kamnech svítí: Očistec,
zachráněných duší klec,
horká, hrozná, ohnivá.
Poslední klec v země zmatku,
Ta, jež svírá na památku
nenasytné mříže ran,
kterými byl ušlehán
Člověka syn. – V kamnech svítí,
jako v srdci vlnobití
oheň zdvihá se a dýchá
do trnoucí tíhy ticha.[1]
Reynek vedl svérázný život. Jako netopýři přes den podřimoval, o nocích ožíval. Uprostřed temnot a za praskání kamen vytvářel své rytiny a psal. Jakkoli za plotem jeho začarovaného obydlí vládla komunistická totalita, on zůstával v tomto okrsku svoboden. Prodléval ve své poustevně a s červánky snil po ztraceném ráji.
A také jako moudrý muž myslíval na očistec, kdykoli do ohně přikládal. Reynek užívá při pomyšlení na něj jiných obrazů než Dante Alighieri. Pro básníka Vysočiny není horou, k jejímuž vrcholku vede klikatá, úmorná pěšinka; pro něj je „záchrannou klecí“, je to jakýsi vynález Božího milosrdenství, ale také spravedlnosti.
Bůh se narodil, aby nás spasil. Byl „šlehán“ pro spásu naši i těch, kdo spočívají v temnotách smrti. Kolik lidí odchází před Boží soud s velkými dluhy a bez svátostí umírajících! Ti, kdož zesnuli nepřipraveni, jsou obrazně uzavřeni do této záchranné klece. Nemohou se hnout. Už si v tomto žaláři, v této samotce nepomohou. Musejí trpělivě čekat na svou spásu. Musejí přijmout hořkou pravdu o svém liknavém životě.
Sám a sám jsem; v kamnech svítí.
V krvi počíná se dníti.
V kamnech svítí: Očistec,
zachráněných duší klec…
To dlouhé české i navozuje dojem neúnosného čekání. V pozadí se ozývá evangelní předzvěst: „Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (srov. Mt 5,26 a Lk 12,59)
V očistcových kamnech nehoří plameny zatracení, ale osvícení.
Závěr
Očistec je v této vánoční básni spojován také s „trnoucí tíhou ticha“. Až jednou staneme před svým Pánem, nezbude nám než provinile a kajícně mlčet. Žádná výmluva ani výmluvnost nám neprospěje.
Milovaní! Vánoce by nás měly povzbudit k tomu, abychom vedli ryzí křesťanský život. Už zde na zemi máme činit spasitelné pokání a také soucitně pamatovat na naše zesnulé, jimž se tolik podobáme, svou nadějí i liknavostí. Už zde na zemi si umějme nalít čistého vína a žijme v pravdě. Nakonec se jí stejně nevyhneme.
[1] Idem, Zima jde do Betléma (Křesťanská akademie, Řím. Edice Vigilie, sv. č. 112), Trinitas, Svitavy 2001, str. 21.
