Drazí bratří a sestry, milí farníci!
Také máte ten svůj kostelíček, na který nedáte dopustit? Já jsem už křesťanských svatyní prošel víc než dost, ale jen jedna mezi nimi má výjimečné postavení: Je to farní kostel v Nezdenicích; toť chrám mého dětství.
„Proč zrovna on a ne jiný?“ ptám se sám sebe. Odpověď neznám, ale tuším. Těžko se to popisuje, podobně jako se zamilovanost klopotně přetavuje do slov. Co na té osobě vidíš? Je-li chlapec unesený svou láskou, slova buď přetékají, anebo váznou.
Kdykoli do onoho chrámu vstupuji, říkám si: „Už stojí mé nohy v tvých branách, Jeruzaléme.“ (srov. Ž 122,2)
Působí tak prostě, a snad právě proto starobyle. Je to surová perlička ve slovácké lastuře. Kolik pokolení tam již spínalo ruce, kolik mých předků tam bylo pokřtěno, kolik z nich bylo v jeho velebném stínu pohřbeno? Kolik polekaných lidí v něm našlo pokoj?
Snad jako předškolák jsem tam byl s rodiči poprvé: podívat se na jesličky přece. Vzpomínám na ten neopakovatelný vítězný oblouk, jímž se vstupuje do kněžiště. V šerém chrámu bylo útulno a já jsem, nevím proč, začal šeptat. Tak, jako se šeptá tichá mše. Před tajemstvím se přeci šeptá. Do stejného ticha zaznělo v Betlémě Slovo. A zní dodnes.
Tehdy jsem pocítil cosi zvláštního, zčistajasna jsem našel svůj domov. Jako když si malé toulavé kotě vyhlédne svého pána a lehne si, mírnix týrnix, na zápraží jeho stavení. Tady mě máte, holenkové; hybaj, misku mléka a podrbat pod pravým ouškem, jemněji, zlehýnka. Pokud jste k takovému kotěti pozorní, uvolí se a začne vám na klíně vrnět.
A já, chlapeček, jsem toho dne rozhodně vrněl. Z kostela se mi vůbec nechtělo. Pa, praskající kostelní lavice.
O všelidské touze po domově poučuje už Homérova Odyssea. Cílem naší plavby nebude bájná Itaka ani žhavá náruč Penelopina, ale Ježíšovo milující srdce.
Církev je domáckým prostředím; ona je domem chleba, bet lechem, v hebrejštině. Církev je útočištěm, kde se nehladoví, neživoří, ale dostává pokrmu na cestu.
Ano, již zde, v Betlémě, probleskuje velké tajemství Eucharistie. Mám radost, že hojné množství zuberských farníků o této noci přistupuje ke stolu Páně.
V předškolních letech jsem pochopitelně nevěděl ještě nic o svatém přijímání. Zatím jsem se podobal hodnému oslíkovi či volkovi, spokojeně oddychujícím v jeskyni. (Ovšem měl přijít čas, kdy budu nasycen.)
V příběhu našich životů probleskuje jako polární zář – touha po domově. Připomíná to tepenné krvácení, jemuž nezamezí běžné obvazy. Domove! Dům na chvíli zahlédneme a pak se opět od něj vzdalujeme. Jsou to přímo pavlovské úvahy: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (2Kor 5,1 – ČEP)
Hledáme útulek, abychom nalezli domov. Betlém ještě není domovem, ale stájí. Je to jen střecha nad hlavou, nic víc. Nyní, ve svém věku, vím, že i v takové boudě může být, lidičkové, dobře, je-li tam s námi Ježíš.
Teď se nejspíš pousmějete. Z onoho památného dne mi v hlavě neutkvěl Ježíšek ani Panenka Maria, ani vznešení králové ani mnoho zvířátek. Zato na černouška zapomenout nemohu. Ukláněl se hluboce za každou korunu. Byl jsem šťasten jako blecha, a tak mi tatínek dal do ruky ještě jeden penízek, abych se s mourovatým kamarádem potěšil.
Udivuje mě, že současní betlémáři stále pokračují ve zděděném zobrazování. Nanejvýš se odváží dát dřevěným postavičkám tváře svých současníků. Také úslužný černoušek, symbol přežitého kolonialismu, ba otrokářství, zůstal pevnou součástí jesliček. Možná by pro začátek stačilo zavěsit okolo jeho krku cedulku: „Black lives matter. Na černých životech záleží.“ Anebo by pokladničku mohl držet někdo, jejž dnešní společnost nebere vážně nebo jímž přímo pohrdá. Utečenec, cikán, gay?
„Já bych rád k betlému, k Ježíšku malému.“ Dětem by v kostele mělo být příjemně. Je dobře, že rodiče své malinké vodí k jesličkám. To může být rozhodující událostí v jejich životech. A u nás v Zubří dbáme o to, aby se sem o Vánocích mohlo co nejvíce lidí podívat. Také paní učitelky z místních mateřských škol sem přivádějí mrňata, aby si tu zazpívala koledy.
Tolik bych si přál, aby všichni objevili v církvi svůj domov, svůj ovčinec. Muži i ženy, chudí i movití, černí i bílí, všech národů, bez ohledu na jejich pohlavní zaměření, prostě synové a dcery Boží. Zvláště lidé vykořenění, bloudící, schoulení do svého mrazivého neštěstí. Pánova Církev není výběrovou skupinou, protože se její Spasitel narodil pro všechny.
Kéž by všichni mohli ukojit svůj palčivou žízeň u pramenů spásy a měli podíl na svatém přijímání.
Církev je domem chleba, pod jejímž přístřeším se najde dost místa pro každého, jemuž teče do bot.
