Milí farníci!
Úvod
Dnes dopoledne jsem si znovu pozorně pročetl, o čem jsem kázal při této příležitosti loni. „Tolik bych si přál,“ řekl jsem v závěru, „aby všichni objevili v církvi svůj domov, svůj ovčinec. Muži i ženy, chudí i movití, černí i bílí, všech národů, bez ohledu na jejich pohlavní zaměření, prostě synové a dcery Boží. Zvláště lidé vykořenění, bloudící, schoulení do svého mrazivého neštěstí. Pánova Církev není výběrovou skupinou, protože se její Spasitel narodil pro všechny. (…) Církev je domem chleba, pod jejímž přístřeším se najde dost místa pro každého, jemuž teče do bot.“ Tolik citace.
Mluvil jsem o Betlémě, kde je sice syrovo, ale útulno. Spočívá tam Ježíšek zavinutý do plének se svou Matkou a pěstounem Josefem. Ničeho jiného není zapotřebí.
Výklad
Rád bych na tyto úvahy volně navázal.
I letos jsem pátral po neobvyklých zobrazeních jesliček a našel jsem cosi nevšedního: Představte si událost této svaté noci vyskládanou do lepenkové krabice od zboží. Uvnitř jsou rozložené hliníkové plechovky. Je to jakási imitace skříňkových betlémů nebo gotických křídlových oltářů: Po levé straně černá s nápisem José, po pravé šedivá nadepsaná María a uprostřed mezi nimi se válí rudá plechovka s bílým nápisem Jesús, dnem k Josefovi, uzávěrem k Marii.
Jesličky a seno by tu jen dráždily a kalily by dojem hojných Vánoc. Stejně tak volek ani oslík se sem nehodí. Zato v popředí od Východu je postavena pověstná, okolkovaná krabička od cigaret s dromedárem v poušti. Inu, cizokrajnost prodává.
To ale není vše: Nad horním okrajem je usazena další červená plechovka s nápisem Ángel. Jeho úkolem není prozpěvovat: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“ Tím by jen všechno pokazil. Tady přece nejde o Boží oslavení! Stojí tam vyzývavě, na dosah kolemjdoucího žíznivce, a volá: „Vezmi si mě! No tak! Tady a hned!“
Někdo snad řekne: „Bezva fór!“ Podobně jako slavný adventní kalendář pro chlapy v podobě basy na pivo. Jo, náboženství se nám stalo dosti zábavním podnikem. (Jak asi musíme působit na oddané muslimy, když si sami tropíme špásy z vlastní víry? Neutvrzujeme je ještě více v tom, že je soudobé křesťanstvo úpadkovým úkazem určeným k přirozenému rozkladu?)
Mám tušení, že náš „betlém“ nebyl zamýšlen jako žert. Je nejspíše ukázkou důmyslného pop-artu, jako slavná vyobrazení Marilyn Monroe od Warhola (1928-87). (Marilyn by se asi hodně divila, že se dostala až do kázání.) Výtvarník vyrobil stovky reprodukcí tohoto jediného portrétu, v němž na nás pronikavě zírá hvězda-nehvězda, přímo, en face, jako Přesvatá Bohorodička.
Podobně umanutě znázorňoval Andy i plechovky od polévky Campbell oblíbené v celých United States of America. Pochopitelně ztvárnil i tu ikonu nejikonovatější – Coca-colu. Je to halasný výsměch všem obchodním značkám. Kde se začneme klanět visačkám, obsah se vytratí.
Podotýkám, že sám Andy byl oddaným katolíkem řeckoslovanského obřadu, jehož rodiče pocházeli od Košic. Vyrostl obklopen ikonami, které utvářejí ráz každého svátku. Ani v dospělosti nevynechal nedělní liturgii. Warholova katolická víra je klíčem k porozumění jeho dílu.
Svými díly nám dává jasně najevo, kdo si úctu zaslouží a kdo nikoli. Je to umělecký počin na křehké hranici rouhání. Je to výkřik uprostřed bezobsažnosti. Chceme žít zakletí do pohanských templů? Jakými ikonami se míníme obklopovat?
Je směšné, že právě zbohatlíci jsou dnes největšími sběrateli tohoto pittsburghského podivína; z Warhola se stala značka, za kterou jsou ochotni platit tučné obnosy.
Svým rouhavým slohem nás umělec uvádí před zásadní otázku: Je tahleta země ještě křesťanskou? Na každém dolaru je vytištěno: „In God we trust.“ – „My věříme v Boha.“ V jakého boha věříte? Které ikony ctíte? Jakým značkám jste propadli?
Ikona se zas a znovu rodí podle svého archetypu. Pravá ikona napodobuje. Čím věrněji, tím lépe. Mluvme otevřeně: Čím více Krista napodobíš, tím jsi originálnější. Čím více se od něj odlišuješ, tím více se propadáš do povrchnosti. Můžeš být přitom docela vynalézavý či vynalézavá. I s touto myšlenkou si Andy pohrává, když pokaždé přebarví Marilyn jinou křiklavou barvou. Hloupost a bezobsažnost vynikne při jednoduchém porovnání s neměnným barevným kánonem byzantských ikon. Zpěvačka pak připomíná měňavého chameleona.
Závěr
Vyšli jsme z vyobrazení spotřebního lžibetléma. Své vánoční plechovky vyprázdníme a zahodíme. Do té doby jsme se s nimi těšili. Zjišťujeme, že nás jejich obsah nenaplnil.
Takový výjev je rouhavý, protože společnost založená na spotřebě ve své podstatě rouhavá je.
Ježíšek prodává. José prodává. María prodává. Ángel prodává. Už jsme si zvykli, že nám k nákupům hrají koledy, ale teprve pohled do chřtánu tohoto papundeklu věřící duši zarazí. Skutečný křesťan se zamyslí a řekne si: „Takhle tedy ne!“
Čím jen jsme schopni zaplácat svou nesmrtelnou duši, abychom tam nevpustili toho Boha, který jediný nás může naplnit? Po Coca-cole si nanejvýš říhneme.
Daný betlém je odpudivou ukázkou odkřesťanštělé společnosti. Vskutku, umělci mohou být proroky a přivádět nás k zamyšlení…
Milovaní, není špatné, když v našich domácnostech své rodinné jesličky položíme na zem, na podlahu. Musíme pak k němu pokleknout nebo se alespoň sklonit či naklonit.
Navštěvujme své betlémy, směle odmítejme povrchnost, odhalujme císařovu nahotu a hledejme skutečné jádro své víry. Jakou odpověď dáme Pánu na otázku: Kdo je opravdovou ikonou mého žití?
