Bratři a sestry!
Úvod
Dnešního dne, po dvoudenním, rozpačitém tichu, se znovu rozezněly zvony našeho farního chrámu ještě jásavěji. (Dětem říkáme, že se vrátily z Říma.) Dáte mi nejspíš za pravdu, že jejich zpěv je příjemnější než nelibozvučné klapání řehtaček.
Při letošním svatém třídenní na pokračování mluvím o moci křesťanských znamení. Dotkl jsem se mytí nohou, svatých způsob chleba a vína, znaku svatého kříže i křestního vyznání víry. Mezi posvátná znamení však řadíme také zvony; jejich ladné písni neunikne nikdo z našich spoluobčanů. Zvony jsou někdy neodbytné, hlavně zrána, ozývají se „vhod či nevhod“, od gumáren až k Mořkovu (od střítežského až k rožnovskému konci). Přesto si bez nich život v našem městě (obci) sotva dokážeme představit.
Zvuk těchto naléhavých poslů je nerozlučně spjat s Velikonocemi. Oznamují do širokého okolí to, co kněz zpívá u oltáře v prefaci: „(Kristus) je ten Beránek, který byl zabit za hříchy světa: svou smrtí smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život.“ (Preface 1. velikonoční, Český misál)
Nemělo by smysl rozezvučet ty bronzové obry, kdyby byl náš život pádem střemhlav do jícnu smrti.
Obřad svěcení zvonů – dříve a dnes
Zvony hrají v životě křesťanů již od středověku důležitou úlohu. Když se nad vesnicí rozléhalo poplašné zvonění, nešlo jen o podání zprávy, ale naléhavou modlitbu k nebesům.
Smysl zvonů můžeme snadno vyčíst z obřadu, jímž byly posvěceny. Příslušný úkon je obvykle vyhrazen samotnému biskupovi – nástupci apoštolů, očitých svědků Zmrtvýchvstalého. Koná se ve sváteční den, při velkém shromáždění Božího lidu. Jde o hluboce církevní slavnost zalitou neslábnoucím jasem Velikonoc.
Starší obřad svěcení zvonu byl velmi rozvinutý, úplně připomínal filigránskou práci. Vyberu jen několik prvků: zvony byly exorcizovány, kropeny svěcenou vodou, ve tvaru kříže mazány nejprve jednou olejem nemocných, posléze i křižmem (sedmkrát zvenčí a čtyřikrát zevnitř), byly také okuřovány dvěma druhy kadidla a na závěr četl jáhen evangelní úryvek. Jako by šlo o živou bytost.
Nejpůsobivější jsou ovšem žehnací modlitby. Předně se v nich vyprošovalo, aby tyto ulité zvony svolávaly křesťany k bohoslužbě, tedy společné k modlitbě. To jistě dodnes zůstává jejich první funkcí. Zvyk vyzvánět k modlitbě se rozšířil hlavně díky duchovním synům sv. Františka: assisský světec byl při návštěvě u egyptského sultána Málika al-Kamila uchvácen zbožností muslimů, kteří padali k modlitbě, kdykoli se ze štíhlých minaretů ozvalo volání k modlitbě.
Bratři a sestry, děkuji vám, že se při zvuku zvonů dokážete odpoutat od denních úkolů a sepnout ruce. Ať už je to ranní, polední či večerní klekání, anebo oznámení o odchodu někoho z našich bližních na věčnost.
Při žehnání zvonů se však zmiňovalo také něco jiného, čemu děti moderní doby rozumějí pramálo. V 18. století objevil Prokop Diviš bleskosvod a lidé přestali mít takovou hrůzu před oním nebeským bičem. Od padesátých let minulého století vcelku běžné létáme do blízkého vesmíru. Dokonce poroučíme větru a dešti; chceme-li, přesuneme i koryto naší Bečvy. Opojení našimi technickými možnostmi by však nemělo vést k babylonské pýše. Nebe stále zůstává symbolem přesažného Boha a naše řeky žílami, jež přinášejí požehnání celé krajině.
V latinských oracích při žehnání zvonu se vyprošovala ochrana před krupobitím, bouří, průtržím mraků, hromobitím i bleskům. To všeho se má dosáhnout nejenom lidským umem, ale mocí Kristova kříže. Tento kříž je tradičně na zvonech vyznačen. Proti hřmotu živlů, který nahání strach i otrlým jedincům, má zahřmět hlas Stvořitelův („Vox Domini super aquas multas, Deus majestatis intonuit: Dominu super aquas multas.“ Ž 28). On dává zdravou míru celému svému dílu.
Vzpomeňme na ubohé učedníky v lodičce, kterým hrozila jistá smrt, když se uprostřed noci rozbouřilo Tiberiadské jezero. Kristus procitl ze spánku a důrazně poručil: „Mlč, buď zticha!“ A nastalo veliké ticho. Podobně i zvon, oddaný služebník, má zavelet zdivočelým živlům a vrátit je k rajskému míru.
Možná je škoda, že se o krocení vody, větru, ohně, už v novodobém obřadu nemluví. Přesto bychom neměli opomínat modlitbu za příznivé počasí.
Na věži farního kostel sv. Kateřiny Alexandrijské v Zubří je zavěšen od r. 1922 stokilový zvon, je dedikován sv. Václavu, jako jediný přečkal rekvírování během druhé světové války. V roce 1970 přibyly další zvony: jeden zasvěcený sv. Josefovi (váží 660 kg), jeden Panně Marii (o hmotnosti 300 kg) a jeden sv. Cyrilu a Metodějovi (275 kg). (Příští rok budeme slavit půlstoletí od jejich uvedení do provozu.) Svatá Maria, svatý Josefe a svatí Cyrile a Metoději, orodujte za blahodárný déšť u Pána všehomíra.
Na věži farního kostela sv. Cyrila a Metoděje ve Vidči: Z roce 1930 „umíráček“ o váze 30 kg. Je zajímavé, že jiné dva zvony z téhož roku byly sundány Němci z věže, a to před Velikonocemi roku 1942. Vidíte, ani jejich vražedné běsnění neumlčelo velikonoční zvěst o vzkříšení: Po válce se konaly účelové sbírky. Současný zvon nese jméno svatých patronů našeho kostela Cyrila a Metoděje, váží 380 kg, druhý se jmenuje Maria a má hmotnost 660 kg. Podotýkám, že na nejstarší dochovaný zvon ve Vidči se už nezvoní, protože jeho plášť je puklý, původně byl umístěn v dřevěné zvoničce a dnes je položen, nenápadně, pod kůrem vedle dřevěné zpovědnice na epištolní straně. Dokud si Vidčané nepostavili svůj kostel, ztělesňoval právě on křesťanskou velikonoční víru. Svatá Maria a svatí Cyrile a Metoději, orodujte za blahodárný déšť u Pána všehomíra.
Pozvání k modlitbám za blahodárný déšť
Církev se musí i v dnešní době vytrvale modlit za příznivé počasí a úrodu zemskou. Voda není samozřejmost, modrá obloha nad námi není samozřejmost, chladivý stín stromů v létě není samozřejmost. Už to víme i my, zasvěcenci technického pokroku.
Zvu vás při této příležitosti na prosebné procesí, které dnes vyjde z videčského farního kostela na kopec směřující do Zubří v 15h. Budeme vzývat všemohoucího Boha o požehnání, kropit pole právě posvěcenou velikonoční vodou a prosit nebeské patrony o přímluvu. Prosím jako místní duchovní správce, aby se přesně v 15h rozezněly zvony farních kostelů v Zubří a Vidči a svým hlasem a tlukoucím srdcem se připojily k prosbám o vláhu.
Závěr
Vyzvánění, i když se dnes převážně koná prostřednictvím dálkového ovládání, zůstává modlitbou nad celou naší valašskou krajinou. Zvýrazňuje lidský hlas a dává mu nadpozemskou sílu. Podle nového obřadu, jímž se světí zvony, se čte závěr Markova evangelia: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu.“
Od dnešního dne se bude mocně šířit zvěst o Zmrtvýchvstalém od člověka k člověku. Od Magdalény a žen k učedníkům, od deseti apoštolů k Tomášovi, od emauzských učedníků k apoštolům…
Na Východě křesťané po celé Velikonoce na ulicích zdraví jeden druhého Christos voskres – Kristus vstal.
Když vynášíme těla našich zesnulých na hřbitov, to svaté pole, vyzvání malý zvon. Já mu ale nerad říkám umíráček, protože je poslem života, je vzdáleným proroctvím o zatroubení polnice a všeobecném vzkříšení z mrtvých. V Zubří vyzváníme při úmrtí všech, i nevěřících spoluobčanů. Neoznamujeme tím smrt, ale Kristovo vítězství nad ní a naši naději, že i my z mrtvých vstaneme.
