Liturgické texty:
2Mak 7, 1-2.9-14
Ž 17, 1-6.8+15
2Sol 2,16 – 3,5
Lk 20, 27-38
Fanatismus
Konat mravně kvůli zákonu Božímu?
Konat mravně kvůli Božímu zákonu, za jakýchkoli okolností? Těžko se tomu dá dnes rozumět. Riskovat dokonce život kvůli Božím příkazům? To je už snad úplný fanatismus.
Před dvěma týdny jsem zhlédl zajímavý snímek pod názvem Ďáblova dílna (2007). Byl natočen podle skutečné události (vymyšlené filmy se mě tolik nedotýkají).
Nacisté chtějí na sklonku války zvrátit neblahou situaci Říše, a proto se rozhodnou zničit vynikajícími padělky britských liber a amerických dolarů hospodářství nepřátelských mocností.
Vězni, kteří se po celý život pohybovali v bankovním sektoru jsou přesazeni ze smrdutých koncentračních hangárů do malého ráje uprostřed pekla: užívají si čistého oblečení, teplé vody a mýdla, rozhlasového vysílání a hlavně měkkých, čistě převlečených postelí. Za dobrou práci je Sturmbannführer odměňuje pozornostmi: ping-pongovým stolem a kvalitními doutníky. V hloubi duše však jimi pohrdá. Na jednom místě dokonce prohlásí: „Židé, vím, jak na vás. Stačí jenom polechtat tu vaši měšťanskou fasádu.“ (citováno volně) Otrokáři tomu říkávali „metoda cukru a biče“.
Vězni sice dobře vědí, že jejich privilegia budou trvat jen krátce a až splní svůj úkol, skončí jako ostatní židé a nepřátelé Německa v plynových komorách. Přesto drtivá většina se rozhodne poslušností k nemorálnímu režimu prodlužovat agónii. Za těch několik minut života navíc, těch několik nádechů a výdechů, za měkké čisté postele se za určitých okolností dá kolaborovat.
Jen jeden vězeň systematicky sabotuje pracovní materiál a výrobní stroje. (Před několika měsíc zesnul, pocházel ze Slovenska.) Není židovského původu a do vyhlazovacího tábora se dostal kvůli ilegálnímu protinacistickému odboji; se svou ženou tisknul a roznášel protinacistické letáky. Pro něho je důležitější uchovat si věrnost svému přesvědčení, svému ideálu.
Na pozadí lidského dramatu vyvstává bolavý rozpor na několika úrovních:
Druhá kniha makabejská
Za vlády proradného krále Epifana Antiocha je vystaveno Judsko drtivému pořečťujícímu tlaku. Projevuje se zdánlivými banalitami. Obyvatelstvo musí přejít na nové, civilizovanější způsoby.
Změní se oblékání, změní se přechodové rituály (mužská obřízka) a … zavede se nová kuchyně (možná chutnější). Jídelníček má být zpestřen o vepřové maso, zakázané v Mojžíšově Zákoně.
Co je na tom špatného? Jde přece o pokrok. Proč nebýt stejní nebo lepší než okolní národy? Malý Izrael a Juda zpravidla o něco zaostávali za kulturami sousedních velmocí. Přesto sedm zatvrzelých chlapců odmítnou. Nechtějí pokrok. Mají radši tradici. Ani hrozící poprava je nedonutí. Spolu s nimi je umučena i jejich matka. Nedokazuje nám tato historická zpráva, že náboženství vždy vedlo a vede lidi k šílenství? (Vzpomeňme na útoky v tokijském metru. Nestála za nimi náboženská společnost?)
Na první poslech můžeme snadno nabýt dojmu, že jde jen o pouhou drobnost: jíst nebo nejíst zakázaný pokrm. Tím spíše jsme zaraženi tvrdohlavostí oněch „zfanatizovaných“ kluků, pokud jde o maso vepřové. Klasikové říkali: Mutatis mutandis. Tempora mutantur et nos mutamur in illis. (Změní-li se časy, je třeba se přizpůsobit)
Pro ty chlapce je ovšem odmítavý postoj přiznáním se k Hospodinu živému a oživujícímu. V této situaci nejsou pod diktátem darwinovského boje o přežití, ale pod diktátem Boží lásky.
Sedmero Židů nenásledovalo chladných ustanovení, ale životních pravidel, která sepsalo žhavé milující Otcovo srdce.
My jsme uvěřili Bohu živých
Konat dobro jenom kvůli zákonu je sice možné, ale ve vypjatých chvílích života to neobstojí. Zároveň je bezzubá i nenávist k nepříteli. Takový postoj nevydrží.
Moji milovaní, sestry a bratři, prvním a posledním důvodem našeho mravního jednání má být věrnost Bohu živých.
