Nezřízenost žádostivostí (2. čt. Jak 3,16nn) – KKC 2535-2540

Úvod

V předchozích nedělích jsme se zastavili u některých ustanovení Desatera. Dnes se zaměříme na přikázání desáté. Zachovalo se nám ve dvou zněních:

1. V druhé knize Mojžíšově: „Nebude dychtit … po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (20,17)
2. V páté knize Mojžíšově: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (5,21)

Poslední přikázání, nikoli bezvýznamné, pranýřuje především smyslovou žádostivost. Dobře tomu rozumíme: Žádostivost je jako zhoubná žízeň. Je-li skrytá v srdci, zdá se, že nikomu neškodí. Ano, to se jenom zdá. „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi?“ těžkou, přetěžkou otázku si klade svatý apoštol Jakub v dnešním druhém čtení. „(Války a boje mezi vámi) vznikají jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech.“ A pokračuje: „Žádáte, ale nemáte; zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho; bojujete a válčíte, ale nic nemáte.“

Člověku během pozemského putování není možno nežíznit. Stále po něčem toužíme. Dá se tato žízeň umlčet? Ne, ale mohu si vybrat, u jakého pramene budu svou žízeň hasit. Některé cesty vedou ke zkáze, jiné však ke kýženému životu věčnému.

Při zpytování svědomí toto „poslední“ přikázání přeskakujeme a holedbáme se tím, že se nás netýká: Nebažím přece po domě svého bližního, ani po jeho otrokyni. Nezajímá mě ani osel mého souseda. Někteří dodají: Je mi vlastně jedno, co můj soused dělá. Žiji si svůj spokojený život. Vida, neozývá se nám pod skořápkou nevšímavost? Copak se z této neřesti může vyklubat? Závist přímo asi ne, ale přejícnost to taky nebude. Zcela jistě půjde o samotářství, snad dokonce sobectví, anebo se bude jednat, Bůh chraň, o lhostejnost nad osudem bližního. Jak slušivé křesťanské ctnosti! Proti desátému přikázání tedy nehřeší jen ten, kdo podléhá smyslové žádostivosti, ale i ten, kdo o prospěch bližního nejeví zájem. (Vážení věřící, prvotním úkolem kazatele není vybírat zapomenuté hříchy jako blechy z kožicha. Musí ale varovat před ničivými následky zdánlivě nevinných postojů.)

Výklad

Pokusím se nyní projít základní vývojová období člověka. Chtěl bych být konkrétní, a proto se uchýlím ke skutečným příkladům:

• Dítě – mladý člověk: Každé dítě má sny. Použijeme-li básnického výrazu: každé dítě „dychtí“ po něčem. Hřeší tím? Rozhodně ne. Vyvíjí se tak v neopakovatelnou bytost.

Milí rodiče, děkujte Pánu Bohu za to, když se s vámi potomci podělí o své tužby. Dítě, jež neprojevuje přání, může být povahově bázlivé. Může být ale také obětí nepřiměřené výchovy: umlčené, zastrašené, přesycené či opomíjené.

Úkolem každého vychovatele je pomoci dítěti, aby nechtělo ani moc ani málo, aby toužilo po tom, čeho může svými schopnostmi a pílí postupně dosáhnout a aby se zaměřilo na to, kde by mohlo být opravdu šťastné.

Jazykem odborným: pedagog jemně doprovází dítě, aby si utvořilo zdravou aspirační úroveň. Trpělivě mu pomáhá procitat ze snu do dobrodružné reality.

Př.: Jeden ministrant toužil být vrcholovým sportovcem, dokud mu jeho moudrý kněz nevysvětlil: Vašíku, takové řemeslo obnáší hodně odříkání. Nestačí, že tě tělocvik a kopaná baví. Navíc, jsi trochu nemotorný. Asi bys nebyl šťastný při trénincích a zuřivém zápolení o dobré postavení v žebříčku. Dnes je Václav vyučeným kuchařem a své zaměstnání koná s láskou. Myslím, že je šťastný.

• Dospělý v produktivním věku: Dospělý člověk si leckdy neseřadí pořadí hodnot.

Víra v osobního Boha se tak stane – v lepším případě – šťastným vyústěním poctivého snažení o dobré bydlo.

Moderní diagnóza workoholismu dosvědčuje, že si člověk povýšil práci na Boha: Je nejistý a neklidný. Zmocňuje se jej smutek při pohledu na úspěšnější spolužáky.

Vzorem hodným následování nám budiž mladý král Šalomoun, který prosil Hospodin: „Nedávej mi ani velké bohatství, ani chudobu…“

Dokonce i děti se někdy stanou prostředkem vlastního sebeuspokojení: Já to dítě prostě musím mít! V tragickém zápasu s neplodností se pak podstupuje i morálně nepřípustné metody umělého oplodnění.

Př.: Malá Nikolka měla jít k prvnímu svatému příjímání. Důvod k oslavě měl být ještě jeden: Zároveň oslaví i přijímání poslední. „Nikolko,“ chlácholila maminka svou dcerku, „musíš to vydržet v náboženství do třetí třídy. Pak tě odhlásím a naplno se budeš věnovat užitečnějším koníčkům, tanci, jízdě na koni, hře na hudební nástroje.“  Jenže pan farář si vymyslel další trápení. Nutil rodiče budoucích prvokomunikantů, aby také oni chodili o nedělích do kostela. „Jestli jí chcete dát dobrý příklad křesťanského života, musíte dodržovat i  toto církevní přikázání.“ „Pane faráři,“ rozzlobila se zoufalá matka, „to jste opravdu takový necita, že mi ani to nedělní lyžování nedopřejete?“ (Příběh dopadl happy-endem: Paní inženýrka časem pochopila, že jednala obojace.)

• Pán či paní v letech: Člověk v letech se už tolik nezamýšlí nad dílčími hmotnými statky, nýbrž nad životem jako takovým a nad smyslem časem. Při těchto úvahách se objevují četné těžkosti: Lpění na maličkostech jako symbolu vzpomínek, které se už nevrátí, anebo úzkostná touha po nesmrtelnosti či nekončícím mládí. Chorobné by však bylo i předčasné vzývání anděla smrti: K čemu jsem tu ještě dobrý? Jsem škaredý, nemocný, peněz nazbyt taky nemám…

Život věčný je víc, než užívání bez konce. Život věčný je neomezené přebývání s Kristem. Toto spojení s Kristem však začíná už zde na zemi, u křtitelnice a u oltáře. Krásně to vyjadřuje kupříkladu modlitba kněze před tím, než přijme Eucharistii: „Tělo Kristovo ať mě zachová do života věčného. – Krev Kristova ať mě zachová do života věčného.“

Po tomto kratinkém zkoumání zjišťujeme, že desáté přikázání se opravdu týká celého našeho života.

Závěr

Závěrem několik užitečných shrnujících poznámek.

a)    Co zakazuje 10. přikázání? – negativní rozměr

Zakazuje…

• nenasytnost a touhu omezeně si přivlastňovat pozemské statky.
• nezřízenou žádostivost, vzniklou z bezuzdné záliby v bohatství a s ním spojené moci.
• spáchat nespravedlnost, kterou by byl poškozen pozemský majetek bližního.

b)    Co vyžaduje 10. přikázání? – pozitivní rozměr

Vyžaduje…

aby se z lidského srdce vyhostila závist.

c)     Co je to závist?

Závist je smutek, který člověk zakouší z majetku druhého, a nezřízené touze přivlastnit si jej, byť neoprávněně.

Jaké zbraně vytasit, abychom těmto pokušením závisti setnuli hlavu? Přinutit se tu i tam k laskavosti, k pochvale bližního a k milodaru.

Jan Zlatoústý nám poskytuje horizont, k němuž bychom měli dojít:

Chtěli byste vidět, jak je Bůh skrze vás oslavován? Dobrá, radujte se z pokroku svého bratra a tím bude Bůh vámi oslavován. Potom se bude říkat „Buď pochválen“, tím, že jeho služebník dosáhl vítězství nad nenávistí, protože dokázal učinit ze zásluh druhého důvod své radosti.[1]

[1] Homilia in ad Romanos, 7,3: Patrologia Graeca 60,445.