Milovaní!
O těchto nedělích v mezidobí nám podává druhé čtení velice hutné poučení o víře.
Nenechme svou víru ležet ladem. Naše víra není archivním vínem, které stačí do sklepa založit, položit či odložit. Víra může zjalovět, víra se může pokroutit, víra může zcela vyvanout. Sv. Pavel umí dokonale vystihnout jádro sdělení: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu.“ Věřím, že vás při poslechu čtenáře právě tato slova zamrazila.
Světlo víry – myšlenka pro děti
„Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo uvěří ve mne, nezůstal v temnotě“ (J 12,46). (…) Pohanský svět hladověl po světle. Pěkně se to odráží i v ranních hymnech, které skládali církevní autoři jako sv. Ambrož. Doložme si to na skladbě začínající slovy Iam lucis orto sidere:
Iam lucis orto sidere
Deum precemur supplices,
ut in diurnis actibus
nos servet a nocentibus.
Už východ skví se hvězdou dne,
vzývejme Boha pokorně,
aby nás všechny v dnešní den
při práci chránil před vším zlem
Proto není divu, že se i v Římě ujalo uctívání slunečního božstva, jejž vzývali při úsvitu. Ačkoli úchvatný ohnivý kotouč vycházel každý den, nedokázal svým světlem prozářit vše. Svit stvořený nikdy nepronikne do šerého hrobu. Křesťané nazývali Krista pravým sluncem, které „svými paprsky dává život“. „Pro víru ve slunce,“ říká svatý mučedník Justin, „dosud nikdo nebyl ochoten zemřít.“ (Ad Tryphonem 121,2)
Zhasne-li plamen víry, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Podle Danta je víra
jiskra žhavá,
která se v plamen sálající nítí
a hvězdou ve mně jiskřit neustává.
Quest’è ‘l principio, quest’è la favilla
che si dilata in fiamma poi vivace,
e come stella in cielo in me scintilla. (Božská komedie, Ráj XXIV, 145-147).
Víra a náboženství v prvních staletích
Křesťané prvních tří staletí nepříslušejí žádnému náboženství. Ve Skutcích apoštolských se jen říká, že to jsou doslova „stoupenci cesty“ (srov. 9,1-2). Od římských vládců byli obvykle obviňováni z „bezbožnosti“, ateismu.
Tyto dávné učedníky nezajímalo náboženství, ale víra. (Nás možná poutá na prvém místě náboženství, ale víru jaksi předpokládáme. Kdy jsme naposledy žádali slovy Jakubovými: „Ukaž mi svou víru!“?)
Karl Barth
Dovolil jsem si dnes mezi nás pozvat vzácného hosta, se kterým si docela rozumím. Jmenuje se Karl Barth (+1968). Co ze švýcarského protestanta může vzejít dobrého? Nesuďme předčasně. Sv. Tomáš, Andělský učitel, píše: „Ubi enimque invenerit veritatem, a Spiritu Sancto est.“ – „Kdekoli je nalezena pravda, pochází od Ducha svatého.“ (Summa proti pohanům, 1. kapitola) Barth je horlivý křesťan a v mnoha věcech říká pravdu. Je to udatný muž, který chce za všech okolností stát pod Božím slovem. Je to statečný muž, který se nebál svými názory vymezit proti novodobým velikánům:
Víra je pro něho důležitější nežli propracované náboženství. „Náboženství je lidský pokus, jak přiblížit se Bohu. Křesťanství je Boží pokus, jak přiblížit se lidem.“[1]
Společnost, v níž žil, byla pod silným vlivem náboženství, avšak chudší na víru. Oceňovala však to prospěšné, čím náboženství může společnosti přispět. Díky Božím přikázáním budou z občanů slušní lidé, nebudou krást, podvádět ani vraždit. Taková společnost nemá proti víře vůbec nic, ale vlastně si bez ní vystačí. Co ale nesmí nikdy chybět, je morálka. Nezáleží na tom, jestli Kristus opravdu žil. Nezáleží na tom, jestli za nás zemřel. Nezáleží, jestli vstal z mrtvých. Hlavní je to všelidské učení obsažené v evangeliích. Miluj bližního svého!
Kde je ale víra? Kde je spása? Karl se vzbouřil, snad podobně jako Pavel na rozbřesku křesťanské doby: „Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu.“
Víra a náboženství dnes
V naší době vystrkují růžky různí mluvkové, kteří se odvolávají na tradiční křesťanské hodnoty a rádi se lepí na náboženství a jejich představitele. O víru však nedbají. Ani by nezapadala do jejich mocenských choutek. Víra člověka vede k samostatnosti, zodpovědnosti a svobodě.
Drazí! To, co bylo dříve baštou církví, dělá dnes stejně dobře, nebo ještě lépe občanská společnost:
Přesto je v něčem církev nezastupitelná: Je kolébkou naší víry. Ona nás rodí k životu věčnému. V tom tkví pravý důvod jejího bytí.
Slavení ve víře
Slavíme nedělní mši, jistě je krásná, ale bez víry se zhroutí v okázalý projev náboženství. „Už nepřinášejte marný obětní dar,“ zaznívá u Izajáše, „pro mne je to nesnesitelný dým! Novoluní, sobota, shromáždění – lživost a okázalost nesnáším.“ (1,13; Jeruzalémská bible) Blíží se postní doba a my bychom si mohli dát za cíl produchovnit naše slavení, zbavit je bezduché vnějškovosti a naplnit ji vírou.
Louis-Marie Chauvet (+2022): Zdraví křesťanské víry není vázáno na odmítání obřadu, nýbrž na jeho uvážlivé provádění. Náš obřad musí být soustavně podrobován evangeliu. Srdcem liturgie a křesťanských svátostí není obřad, leč slovo Boží: jsou slovem, jež se děje v obřadní podobě.[2]
***
Doporučení – List Židům
Žádné kázání nemůže být dokonalé. O vyčerpávajících kázáních se nedá říci nic jiného než to, že vyčerpávají. Proto na závěr malé doporučení, k dalšímu možnému osobnímu prohloubení. Jedná se o List Židům, který v jedenácté kapitole oslavuje víru. Rozjímejme nad těmi verši, užívejme jich, když cítím otrávenost z náboženství a víra chátrá. „1 Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. 2 Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly…“ A dále mluví o vzorech ryzí víry: Ábelovi, Henochovi, Noemovi, Abrahámovi, Sáře, o praotcích izraelského národa, Mojžíšovi a soudcích. Mluví také o příslibech, které se mají naplnit na věřících v Krista.
Kdyby někdo chtěl se do našich úvah ponořit do větší hloubky, má po ruce dva skvělé papežské okružní listy: od Jana Pavla II. Fides et ratio (1998) a dále Lumen fidei (2013), na které pracoval Benedikt XVI. a kterou dokončil František.
[1] „Religion ist der menschliche Versuch, Gott näher zu kommen. Christentum ist der göttliche Versuch, den Menschen näher zu kommen.“
[2] Srov. “La buona salute della fede cristiana è legata non a un rigetto del rito, ma a una sua gestione critica, e ciò suppone che esso sia costantemente evangelizzato. È importante a questo riguardo ricordare che il cuore della liturgia e dei sacramenti cristiani non è il rito, bensì la parola di Dio: è sempre questa parola che in essi avviene, ma vi avviene sotto forma rituale.”
