Milovaní!
Ježíšovy výroky
Úryvek, který právě dozněl, nám vypovídá ledacos o tom, jak se utvářela psaná evangelia. Když jej čteme, máme dojem, jako by Pán Ježíš ze sebe chrlil jedno moudré rčení za druhým, jako by mluvil jen v příslovích. Evangelia však nejsou doslovným zápisem Ježíšových projevů. Náš Pán neměl po ruce žádného písaře, který by rychle ryl do voskové tabulky slůvko za slůvkem. Ježíšovy výroky se musely zprvu šířit ústně.
Některé z těch přísloví patří k obecné moudrosti. Stačí si to porovnat i s prvním čtením z knihy Sirachovcovy. Ježíš je opravdovým mudrcem, více než mudrcem.
Není pochyb, že se náš Pán uchyloval k těmto moudrům, ale jen těžko si umíme představit, že by jen z nich byly sestaveny jeho řeči. Mluvit v samých příslovích by asi nepůsobilo přirozeně. (Připomeňme si pověstnou Saturninovu tetu Kateřinou z Jirotkova románu.)
Pokrytectví
Zdá se pravděpodobným, že již velmi brzy byly dochované výroky rozčleněny do celků podle společného námětu. A co spojuje ty dnešní Ježíšovy výroky? No přece pokrytectví! Všimněme si, že jich je docela hodně. Muselo jít o předmět velice zásadní v Ježíšově učení a prorockém působení.
Na pokrytectví bývá často navázáno lhaní. Ukažme si na jednom příkladě. Ježíš se velekněží a starších v chrámě táže:
Odkud byl Janův křest? Z nebe, anebo od lidí?“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ 26 Řekneme-li však ‚od lidí‘, musíme se bát lidu, protože všichni pokládají Jana za proroka.
Proto se uchylují ke lži, řkouce: „Nevíme.“ (srov. Mt 21) Pokrytci jsou Mistři lhaní.
Prazáklad každého hříchu není pýcha, nýbrž lež!
Lhaní je někdy pokládáno za nepodstatný hříšek. Slovo sem, slovo tam. Zazní a odezní. Lež nikdy není ospravedlnitelná, i když se jeví jako nástroj k nastolení pokoje.
Pro křesťana to ale vůbec nesmí platit. Už proto, že před svatým Bohem není nic nepodstatné. Zajímavé je, že Jan (srov. celý 1J) nazývá ty, kdož se nechovají podle Božích přikázání, velice prostě – lháři. V širším slova smyslu se dá jakýkoli náš hřích pokládat za lež. Kdo jiný by měl zářit pravdou než křesťané? Žij tak, jak se sluší na ctitele vtěleného Slova!
Kdo lže, ten se rouhá
Vezmeme-li znovu do rukou Janovy epištoly, brzy se dovtípíme, že lhaní je také rouháním. Lež je popíráním Boha. Já se ale nerouhám, jen si občas zalžu. Je-li Bůh Pravda sama, říkat věci lživé je urážkou Boha, tedy rouháním. Nemusím se přitom ani zapřísahat ani dušovat. Rouháním je podle Katechismu též „dovolávat se Boha, aby se zamaskovaly zločinecké metody zotročování národů…“ (§ 2161). A jaké jsou důsledky takového rouhání? „Zneužití Božího jména ke spáchání zločinu vede k odmítání náboženství.“
Pokrytci se mohou zakrývat náboženskou horlivostí. Nemusejí mít však sebemenší zábrany, ve jménu náboženství, omlouvat darebáky. Nemusejí mít stavidla, ve jménu náboženství, v šíření nenávisti a děsivých dezinformací. Bezostyšně si mohou najít terč a bušit do něj. Skrze svá ústa si neprocedí Boží jméno nadarmo, jen se ho dovolávají, aby „zamaskovali zločinecké metody zotročování“. My Evropané, a Češi s Moravany zvlášť, bychom již měli být poučeni z hrozných náboženských válek.
Proč nás více pohoršují jadrná slova nebo rozporuplná umělecká díla, ale nechává nás klidným, že ve jménu náboženství chřadnou nevinní lidé?
Použijeme-li náboženství k cílenému útisku, nedivme se, že se od něj lidé odvrátí. I ve jménu náboženství se dá rozhánět a válčit. John Lennon ve své písni Immagine, there´s no heaven sní o světě bez válek a bez náboženství. Co asi Lennon musel zažít, že se mu náboženství nepropojilo s mírem, ale válčením? Současně vím, že pravé Kristovo učení vede k míru.
Nezapomeňme, jaký byl hlavní důvod Kristovy žaloby, který velekněží uvedli: „Rouhal se!“ Do dnešních dob slepí vůdcové viní druhé z rouhání, aby zastřeli pokrytectví vlastní. Slepí vůdcové ženoucí důvěřivce na scestí.
