Anamnéze
Odsouzeni k žízni
Řada našich farníků se pravidelně modlí „breviář“ a z toho mám radost. Jeho hlavní část tvoří důmyslně vybrané žalmy. Krásně ladí s různými, denními i nočními hodinami. Který žalm, milí bratři a sestry, zaznívá o nedělích a svátcích při ranních chválách na prvním místě? „Má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.“ Prsť vyschlá v létě.
Co nám tím církev sděluje, od pradávných dob? Proč pro jitřní čas neurčila jiný žalm, nějakou mocnou duchovní vzpruhu. 63. žalm opravdu není bujarou písní. Je to vyjádření lidského údělu: Dokud jsme na této hroudě, nemůžeme nežíznit. (Jak výmluvné jsou ty české zápory.) Hezky to kdysi vyjádřil František Hrubín:
Bůh dovolil ti svůj kříž poponést.
Svět vyprahl a v poušti jeho trýzně
třpytí se křest
tak jako krůpěj rosy na divizně.[1]
Žízeň a život jsou pouze dvěma stranami jedné mince. Panna a orel.
„Já mám žízeň, velkou žízeň!“ zpíval kdysi, docela odvážně v normalizačních okolnostech, Spirituál kvintet. A tato duchovní „žáha pálivá“ mučila kupodivu i Karla Zicha, který se jinak v písních vyznával, že je „bez vyznání“.
Nemůžeme ani nechceme hasit svou niternou žízeň čímkoli. Počítáme s tím, že budeme občas žízní zmírat. „Přijď, Pane Ježíši.“ Volá Duch a nevěsta bez přestání.
Žíznivá mše
I naše nedělní slavení je spojeno s žízní a vyprahlostí. Jinak to nejde, pořád jsme na zemi. Zatím jen vnímáme ševel andělských křídel. Teprve v nebi budeme napojeni. Milovaní, tady nemluvím o nudě příznačné pro líné a otrávené srdce. Nemluvím o nudě očí, které nechtějí vidět předestřené poklady. Nemluvím o nudě uší, které nechtějí rozpoznat Pánův hlas. Nemluvím o nudě nohou, které nespěchají k Pánově eucharistické hostině. Nuda, hrozná nuda, nepochopitelná nuda zmáhá nezřídka právě katolíky, kteří se jinak holedbají tím, že mají po ruce plnost prostředků ke spáse. Pyšné a domýšlivé. Pod svícnem bývá největší tma. Nyní hovořím o úplně jiném a veskrze kladném pocitu. Mluvím o srdci, které se nikdy nedá utišit. Pane, ty mně tak chybíš! A při mši mi chybíš ještě více. Jdu do kostela načerpat a vracím se z něho ještě vyprahlejší. Nebojme se tohoto vskutku duchovního prožitku. Není nepřirozený, leč nadpřirozený. „Kdy už bude s tou mší konec?“ Ptají se polohlasem malé děti. Zralí křesťané to svedou říci též, ale s podstatným dovětkem: „Kdy už bude s tou mší konec a pohlédneme ti, Pane, do očí?“Ano, vznešená mše je dočasná a nemůže nahradit Pánův očekávaný, slavný návrat.
Anamnéze
A.
Zkusme si tuto zásadní výpověď přiblížit pomocí eucharistické modlitby. Její povinnou součástí je i takřečená anamnéze. V češtině by se dalo přeložit obyčejným slovem „rozpomínání“. Je to však neuspokojivý překlad. Nachází se bezprostřední po slovech ustanovení.
Je zahájena kněžským zvoláním „Tajemství víry“ a odpovědí lidu: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme.“
To není jen neurčité oznámení, ale jsme do něj osobně, bytostně ponořeni i my. Jsme s Kristem spojeni, jako ratolest na kmeni.
Rozpomínání. Liturgie nás nevybízí k tomu, abychom si pamatovali spoustu věcí, ale jen to podstatné. Zas a znovu se musíme rozpomínat na ústřední tajemství své víry – Krista ukřižovaného a vzkříšeného. Právě při eucharistii bojujeme, touto větou, se „zapomnětlivostí“. Mohli bychom zapomenout na všechno, třeba i na své jméno, ale na Krista nikdy!
Nesmíme ustrnout při Eucharistii jen na samotném vyznání Kristovy podstatné přítomnosti ve svátostných způsobech. Toto je moje tělo. Toto je kalich mé krve… Eucharistie, to není jen proměňování. Při ní se stávají přítomnými spásné události a předjímá se naděje budoucího věku, tady a teď (SC 8). Rozpomínání i předjímání.
Obojí známe už z ranných dob. Podle Matoušova evangelia oznamuje Ježíš, že „už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce“ (srov. 26,29). Není divu, že prvotní jeruzalémští křesťané při lámání chleba především vyhlíželi Pánův návrat. Jiné to bylo s Korinťany, těm musel Pavel připomenout, že večeře Páně se děje „na Pánovu památku“. A stejně o tom smýšlel i Pavlův oddaný společník Lukáš. Vyhlížení i ohlížení, obojí patří k našemu slavení.
B.
Církev odnepaměti propojovala ono rozpomínání s podáním oběti. Hezky to vidíme třeba ve třetí eucharistické modlitbě: „Proto na památku spasitelné smrti tvého Syna i jeho vzkříšení a nanebevstoupení a v očekávání jeho slavného příchodu; přinášíme ti, Bože, toto díkůvzdání, tuto oběť živou a svatou…“ Jediná spásná oběť již byla vykonána na Kalvárii a my ji svátostně, nekrvavě zpřítomňujeme.
„Eucharistie je eschatologickým provizoriem, jež církev bude slavit do Pánovy Parusie a ani o jeden den déle!“ Tuto větu jsem musel přečíst, i když se hemží cizími slovy. Cítíte v ní ten svatý neklid (1Kor 11,26)?
Proto se ptá roznícená duše: „Pane, když už skončí ta mše?“ Vždyť se to bez tebe nedá vydržet.
Při očekávání Pánova příchodu samozřejmě může docházet ke zklamání. Co jiného nás ale na této zemi může skutečně nést a povznášet, ne-li naděje? Vždyť právě nadějí jsme spaseni (srov. Ř 8,24).
Liturgie, která je, svou povahou, přechodná a prozatímní, si dává záležet na dvou slovech: již a ještě ne. V adventu možná silněji cítíme ono ještě ne. Jediné, co z liturgie pozemské přetrvá, je chvála Boží.
Klamavá znamení
Moji milí! V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho.“ Zdálo by se, že jsou to příznaky neodvratné záplavy, požárů a konečného zpustošení. Jenže určitá znamení klamou. Tyto hrozby budou předpovědí Kristova návratu.
Totéž platí o symbolech, jichž užíváme při mši. Jsou nedostatečné, přiznejme si, ale nic lepšího na této zemi nemáme. Chléb, víno, voda, olej. Někdy se přímo zdají být cynickým, ubohým výsměchem uprostřed skutečných potíží tohoto světa. Namísto řešení vezmi, tu máš svaté přijímání. Namísto utišení svárů pij z číše Kristovy krve. Není lepší zvolit účinnější prostředky? Není lepší sáhnout po zbrani?
Nejsou ale takové otázky nebezpečné? Ti, kdo nám nahánějí strach a burcují do boje, mohou být prachsprostí lžimesiášové. Dáme-li si nahnat hrůzu, staneme se snadno ovladatelnými a dáme se vést i svést kýmkoli. Křesťan je, i díky bohoslužbě, velice opatrný. Zůstává svobodným a bojí se jen jediného Boha.
[1] Výňatek z básně Včelí plást, in Básně, Host, Brno 2010, 149.
