„Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9)
Milovaní ctitelé Pánova kříže!
Včera jsme přihlíželi tomu, jak náš Pán odkládá při večeři svrchní roucho a opásává se lněnou zástěrou. Bere na sebe „podobu služebníka“ (srov. Flp 2).
Včera jsme sledovali královského syna, který za noci odkládá svůj purpur a souká se do cárů žebráka. Kéž bychom jej milovali pro něj samotného; nikoli pro jeho moc, slávu a nádheru; nikoli pro dary, jimiž nás častuje. Kdopak si ale zamiluje božskou chudobu?
Dnes, o Velkém pátku, si toto „ustrojení služebníka“ smíme prohlédnout do nejmenších podrobností: „Jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. (…) Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený.“ (viz první úryvek z Iz 52-3)
Teprve dnes vidíme bez příkras, že jen málokdo miluje Božího Syna opravdovou láskou. Snad setník pod křížem… Kříž snímá masku klamu: Na jeho úpatí stojí podle Janova podání pouze malinký hlouček upřímně milujících: Ježíšova Matka, učedník, Marie Kleofášova a Marie Magdalská.
Četbu Janových pašijí uvozovalo dvojverší z Listu Filipanům: „Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9) Je součástí chvalozpěvu na Poslušného, který je jistojistě mnohem starší než celý Nový zákon.
I když byl uvedený list sepsán s nejvyšší pravděpodobností sv. Pavlem, předmětný hymnus patrně pochází od samotného Jana. Všechno, co zaznělo při těch spletitých pašijích, je třeba číst pod tímto klíčem.
Proč ale Pavel cituje právě filipským křesťanům Janova slova? Museli se s jejich obsahem dokonale ztotožňovat. Jan jim propůjčil svůj jedinečný způsob uvažování i své pronikavé, mladistvé, orlí oči.
Jak tedy nahlížel Ježíšovu smrt? Nebyla to poprava, leč vítězné povýšení Krista. Vyjadřuje se to v tolika přímých i nepřímých náznacích. Uvažme jen jeden jediný pašijový verš – J 19,13a: Když Pilát uslyšel zástupy, kterak viní Ježíše z toho, že se dělal krále, doslova „nechal Ježíše vyvést a zasednout k soudu“.[1] To se dá skutečně vykládat dvěma různými způsoby. V očích nepoučených lidí tělesných se tím chce říci: Pilát zasednul k soudu. V Kristově duchu však smíme číst: Pilát nechal Ježíše zasednout k soudu.[2]
Jan nečeká na Pánovo zmrtvýchvstání. Už v jeho skonu na kříži spatřuje vítězství, a tím se mimojiné výrazně odlišuje od svatého Pavla.
„Pak sklonil hlavu a vydal ducha.“ Církev tedy přijímá téhož ducha, tj. totéž kristovské smýšlení. Trpí-li, vítězí.
Ponížení a povýšení nejsou dvě etapy. Jde o totéž. Pokorný člověk je prostě velký. Nikdy nedojde k okamžiku, když by prohlásil: „Dost bylo tužení, poněvadž teď jsem zralý k ostruhám.“
Dítě bylo pokorné v Betlémě; Ježíš byl pokorný při obřízce; pokorný byl jako dvanáctiletý v chrámě; Kristus byl pokorný, když sestoupil do vod Jordánu; pokorný byl na kříži, pokorný je i zmrtvýchvstalý; pokorný a poslušný Syn nebeského Otce, od věků na věky. Pokora je věčná, nikdy neztrácí svůj lesk.
Pokora – humilitas nebyla pro Římany ctností. Starověcí pohanští filozofové jí přímo pohrdali. Být pokorní, „při zemi“, humiles, byla ostuda. Pro nás je tomu jinak: Člověk – Adam má být pokorný, vždyť je uhněten z bezcenné hlíny. Ježíš je pak Novým Adamem, který se závistivě nesápá po božských atributech. Neposlouchá pokušitelův hlas z ráje: „Budete jako Bůh.“ Celou svou bytostí volá vstříc svému Otci: „Ty jsi Bůh.“ A totéž říká i Duchu svatému: „Ty jsi Bůh.“ A ozvěnou k němu zní od obou totéž odvěké vyznání: „Ty jsi Bůh.“
Ježíš však dobře ví, kým je, ale nemusí to dávat na odiv. Chce, aby byl oslaven Jeho Otec. Přeje si, aby byli oslaveni jeho bratři, s nimiž nosí stejný šat tělesnosti.
Jan ve chvalozpěvu, o němž dnes hovoříme, nejspíše slovo kříž nezmínil. Dvojverší tedy původně mohlo znít takto: „Kristus byl poslušný až k smrti. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno.“ (2,8-9)
Jan totiž na mnoha místech svého evangelia dbá o to, aby nepadl ani stín posměchu na božskou slávu jeho Pána. Ne, nezapírá kříž, ale nechce také, aby se mu rouhali hlupáci. Kříž je to nejposvátnější ze všech tajemství, které máme především chovat ve svatyni svého srdce.
Oprávněně se dá předpokládat, že tuto vysvětlivku připojil Pavel, který se o kříži mluvit nerozpakuje. „Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži atd.“ (2,8)
Pavel píše Filipanům jako střežený vězeň, v ohrožení života, snad v polovině padesátých let z Efesu. Není vyloučeno, že přímo z Říma, krátce před svým stětím.
V tomto rozpoložení myslí na Pánovu poslušnost, v tomto hraničním rozpoložení si staví před oči jeho kříž jako útěchu. Teprve teď, v okovech, začíná celému tomu příběhu rozumět, protože má na něm osobní účast.
Milovaní! Chceme žasnout nad tím, jakým způsobem náš Pán z kříže soudí a osvobozuje.
Toto neumělé kázání nás mělo uchystat, abychom správně prožili opravdový vrchol velkopátečních obřadů, kterým není rozdílení Eucharistie, ale uctívání svatého kříže.
Někdo si přitom názorně představuje hrozné Kristovy muky, někdo se rozlítostňuje nad zvířecí krutostí. Je ale lepší cesta: Vynasnažme se v Ukřižovaném zahlédnout božskou Slávu. Když budeme před ním poklekat, nezapomínejme, že se koříme před tím, který nás z kříže soudí, spravedlivě a vpravdě soucitně.
Zaposlouchejme se také do sborových antifon, jež nemají umocňovat plačtivou náladu. Jsou to otázky živého Boha, slovutného Soudce, který proniká každou hlubinu a z katedry kříže vede výslech: Lide můj, co jsem ti učinil. V čem jsem ti ublížil? Odpověz mi. Já jsem tě vodil pouští. Já jsem tě přivedl do krásné země. Nemáme, co odpovědět, co říci ve svůj prospěch. Můžeme jen volat: Eleison hymas! Slituj se!
A Bůh, věřme, upustí od trestů, jimiž nás měl stihnout.
[1] Cituji překlad, který nabízí autor: C. V. Pospíšil, Božská Sláva Ukřižovaného. Hymnus Filipanům 2,6-11, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2020, 74.
[2] Srov. I. de la Potterie, La Passione di Gesù secondo il vangelo di Giovanni; Milano, Edizioni Paoline 1998, 94-97.
