Biblické perikopy:
Velepíseň lásky
Svatba v Káni galilejské
Milí snoubenci, Františku a Pavlíno!
Máme-li sepsat kroniku jednoho rodinného života, postačí všímat si vlastně jediného: významných svátků a událostí. Výročí svatby, narození potomka, maturita, první svaté přijímání atp. Čím je rodinka košatější, tím více je důvodů k oslavám. K tomu přidejme výroční dny od zesnutí příbuzných. Sdílená radost se násobí, žal umenšuje.
Když přicházejí do farní kanceláře novopečení rodičové, vyplňuji s nimi žádost o křest narozeného dítěte. I vás to, doufejme brzo, čeká. Uvádějí se v ní jména, příjmení a pak ty nešťastné letopočty…
„Kdy jste se brali?“ táži se. Z upovídaných manželek se najednou stanou mlčenlivé sfingy. Bystrýma očima slídí ve tvářích svých protějšků, aby jim neuniklo žádné zaváhání. V těch několika vteřinách se manželům rozbuší srdce jako při sprintu a mozek se začne přehřívat. Nebozí, potící se mužové! Jen si vzpomenout a nepoplést žádné z těch nepodstatných čísel!
Co asi čeká toho nešťastníka po návratu domů? Studená večeře, úderné kázání, tichá domácnost, jedovaté syčení manželčino, hádka s energickými výměnami jako při Wimbledonu, výtečné shakespearovsky laděné monology?
Ó ano, lhostejná jsem ti. Na maminčiny narozeniny, to nezapomeneš. Běda, s kým to vlastně žiji uprostřed těchto čtyř zdí?
Milý ženichu, nepochybuji o vaší spolehlivé paměti, ale přesto si dovolím připomenout: Dnes se píše sobota 26. září 2020. (V českém a moravském církevním kalendáři se to kryje s památkou sv. Kosmy a Damiána.) Toto datum budete totiž muset vylovit z hippocampu za přispění amygdaly, kdykoli vás milovaná žena uprostřed noci probudí a štěkne: „Kdy jsme se brali?“ A začne odpočítávat: „Deset, devět, osm, sedm…“
„Kdy?“ odvětíte zívaje, „To vím přesně, má překrásná múzo: Bylo to 26. září 2020!“
Dejme stranou žertíky. Chce-li se rodina nazývat rodinou, nemůže neslavit tyto zdánlivě nedůležité dny.
Sváteční chvilky jsou stejně důležité jako ty všední: přinést kytičky k výročí svatby je neméně naléhavé jako dennodenně mazat manželovi chleba ke snídani. Rodina potřebuje všednost i sváteční ruch.
Nuže, udělejte si pravidelnost ve věcech, které se stále opakují, a nezapomínejte ani na slavnostní chvíle. Jedno podmiňuje druhé. Celoroční nevšímavost nenapraví celý vypleněný záhonek zámeckých růží. Pokud ale naopak důležité výročí přehlédnete, padne stín i na vaši vytrvalost v dobrém a všechny manželské ctnosti.
„Láska je vytrvalá,“ připomíná v prvním čtení apoštol Pavel.
Ve starobylém Listu Diognetovi, který pochází z druhého či třetího století, se dočteme:
V.1. Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem ani řečí ani způsobem života. (…) 6. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. 7. Mají společný stůl, ne však lůžko. 8. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. 9. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. 10. Poslouchají daných zákonů způsobem svého života však vítězí nad zákony.[1]
Vynasnažte se, Františku a Pavlínu, aby se každý den proměnil ve svátek. („Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak mají báječnej život plný báječnejch dní bez útrap. Celej den jen tak sedí a popíjejí Châteauneuf-du-Pape. Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.“)
Uzavíráte manželství před církví a v církvi. V bohoslužebných textech se nezřídka církev označuje jako Boží rodina. Bylo by škoda v tom vidět pouhý příměr. Chtějme vnímat církev jako svou duchovní rodinu, v níž se cítíme útulně, jako doma.
Prožívejme s ní běžné plynutí času a slavme s ní její svátky. Tím nemám na mysli pouze účast na půlnoční mši! Církev není zapomnětlivá a v průběhu roku si připomíná všechny události ze života svého božského Ženicha – Ježíše Krista: Od jeho početí o slavnosti Zvěstování Páně k Vánocům, od betlémských jesliček ke dřevu kříže, od vzkříšení k tajemnému nanebevstoupení, v očekávání jeho slavného návratu. Každým létem více se slavením svátků utvrzuje církev – nevěsta Páně – v lásce a věrnosti.
Ctění svatebčané, není náhodou, že jsme dnes četli příběh o proměnění vody ve víno. Ježíšovo první znamení se odehrává na svatbě. Novomanželé tu, k našemu překvapení, stojí stranou. Objevuje se však nová dvojice, v řádu nadpřirozeném – Maria a zatím neznámý Ježíš.
Naši milí nastávající manželé, slavte tedy bedlivě svátky rodinné i církevní. Hlouběji a hlouběji pronikejte do vznešených závazků, jež na sebe dnes berete. Radujte se však především z toho, že patříte do rodiny Božích dětí, do církve.
[1] Cfr J. Novák: „List Diognetovi“ in Třetí patristická čítanka (Teol. studie), ed. J. Novák, Česká katolická charita, Praha 1985, str. 27-36).
